Pošťácká pohádka

Ne, nebudu tentokrát sžíravý a ironický, napíšu jednou něco milého s lehkou vlnkou nostalgie. Vždyť pošta nejsou jen složenky, pokuty a letáky na lepší život. I když čas milostných dopisů minul, stále může pošta potěšit. Objednáte si oblíbené periodikum a můžete se těšit klidně každý den. Protože ale už vím, že hezkých chvil v životě je poskrovnu a denní dávka štěstí vedla by k otupělosti, i já jsem skrovný a těším se jen jednou za čtrnáct dnů. Stal jsem se předplatitelem literárního obtýdeníku Tvar a dvakrát do měsíce se těšil na odemykání schránky, obálky a posléze i překvapení skrytých v nejnovějším čísle Tvaru.

Jenže tentokrát Tvar nepřišel. A nepřišel ani zítra ani pozítří. I další týden schránka zůstávala němá jako telefonní číslo na naši poštu. Rozhodl jsem se, že použiji komunikační kanál jenž je Poště vlastní a pošlu stížnost. Doručím ji ovšem osobně, aby zase nezapadla jako minule, umínil jsem si ještě, a začal psát místo fejetonu stížnost. Milého tam sice nebude nic, ale alespoň nostalgie zůstane. Neboť psát stížnost na Poštovní úřad je věc velmi Donkichotská. Samozřejmě mě napadlo, že už se na takové věci vybodnu, ale na stránkách České pošty jsem objevil tento nápis: Stížnosti a reklamace jsou pro nás motivačním nástrojem na zvyšování kvality poskytovaných služeb. S vidinou, že mi Tvar přijde již zítra, zavrhl jsem osobní doručení dopisu a poslal stížnost přes tlačítko pod tím nápisem. A opravdu. Odpověď přišla vzápětí! V případě, že předplacené periodikum (noviny, časopis) nebylo doručeno, bylo poničeno nebo bylo nekompletní, obraťte se na příslušného vydavatele a reklamaci u něj zadejte prostřednictvím webových stránek, přes Call centrum nebo e-mailem, dle pokynů uvedených v tiráži daného periodika.

Postoupil jsem tedy stížnost vydavateli. Druhý den mi přišla odpověď: Přezkoumali jsme Vaši stížnost ohledně nedodání Tvaru číslo 17 a zjistili jsme, že časopis byl expedován na Vámi udanou adresu v řádném termínu. Obraťte se prosím na pobočku České pošty… Dál jsem to nečetl, protože jsem důvtipný a pochopil jsem, že jsem se ocitl zase na začátku. Další z mých dobrých vlastností je ta, že se nevzdávám, i když prohrávám – má žena to zkráceně nazývá paličák – a protože jsem v tomto směru zkušený, začal jsem se oblékat. Moje paní se mě sice snažila zastavit slovy: "Vzpomeň si, jak to dopadlo posledně!" ale já ji překročil. "Neměj obavy, nejdu na poštu, ale do trafiky. Koupit si Tvar," dodal jsem, protože jednou z mých dalších dobrých vlastností je, že si vím rady, i když se věci nedaří. Takže jsem vyrazil a vrátil se za šest hodin. Bez Tvaru.

"Představ si, v žádné trafice neví, co je to Tvar," řekl jsem na uvítanou. "Vlastně v jedné ano, tam co měla paní v ruce knížku a ne mobil," pokračoval jsem, protože má žena dál seděla v křesle pohroužena v knihu a mlčela. "Prý to neberou, protože by to nikdo nečetl," vykládal jsem dál. "Pochopitelně," ozvala se konečně má paní," dospělý člověk netouží po překvapení, proč by to četl?"

Zůstal jsem stát uprostřed obyváku neschopen odpovědi. "Tak já vůbec nevím, co mám dělat?!" vysoukal jsem ze sebe nakonec a veškerou svou druhou dobrou vlastnost jsem spotřeboval na to, aby mi nepřeskakoval hlas. "Pokud vím, tak Tvar má elektronickou verzi, tak proč si to nepřečteš na internetu?" zeptala se klidně má žena. "Na internetu, pcha, řekl bych Ti proč, ale to člověk, který netouží po překvapení, nepochopí," a otočil jsem se do knihovny, aby bylo jasno, že tu věc už nehodlám dále rozebírat.

Co si tedy přečtu, když nemám Tvar… Dějiny pošty — hmmm… Láhev, Holubi, Pony Express. Česká pošta zdařile navazuje v duchu této spolehlivosti, ale nemám náladu psát ani číst něco milého ani nostalgického. Tak i Devatero pohádek zůstane v knihovně. Ale tohle! Tohle bude to pravé: Charles Bukowski – Poštovní úřad. A usadil jsem se knihou do protilehlého křesla.

No co, i Karel Čapek by dnes napsal Pošťáckou pohádku jinak. Ale měl by radost. Díky České poště dnes lidé více čtou.