Pozdní příchod

Nechat někoho čekat je nezdvořilé. Nedosti na tom, za tři pozdní příchody do zaměstnání můžete dostat padáka. Akademická čtvrthodinka neplatí. A vůbec, kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. A přesto vždycky někdo přijde pozdě. Je to tím, že jakkoli se o negativech pozdních příchodů často káže, o pozitivech se mlčí, naštěstí se vždycky najde někdo, kdo o nich dobře ví. Ano, uhodli jste, ten, který už tu měl deset minut být.

Pozdě přicházející vnese rozruch do ustáleného pohybu času i děje. Boří řád a oživuje strnulou nudu vznášející se nad hlavou. Ta definice mě napadla ve chvíli, kdy při výkladu nezáživné látky otevřely se dveře a do třídy vstoupil opozdilec. Jaké vítané oživení a ruch v lavicích! Někdy se bavil i učitel, když otřepané: "Já jsem zaspal," nahradil provinilec nějakou originální výmluvou, proč zase přišel pozdě. Byly to příhody tak neuvěřitelné, že by bylo lze sestavit z nich knihu historek tak fantastických, že by trumfly i Carolla, Swifta nebo Dahla. Bohužel si je nepamatuji a literatura tím přišla o dílo a autora, který by stanul po boku výše uvedených. Hašek měl štěstí, že Švejk přišel do Budějovic později o čtrnáct dní, takže stihl napsat stěžejní kapitolu do svého románu. Nejen v literatuře, ale v životě vůbec píše pozdní příchod příběhy nevšední až osudové. Když nad tím tak přemýšlím, tak příchod příliš brzký umí totéž. Třeba - ne, to není vůbec pěkný příběh.

Když už jsme u těch vztahů, pozdní příchod umožňuje jejich snadnější navazování. "Nesmíš se ovšem přiřítit dvacet minut po startu a zmateně hledat dívku v davu, točivše se směšně kolem dokola, zatímco květiny ztrácejí svých okvětních plátků, dílem díky vadnutí, dílem narážením do chodců proudících netečně vůkol." Tak květnatě pravil zkušenější kamarád, když jsem vyzvídal, jak nejlépe zahájit schůzku s dívkou. "Já to dělám tak," řekl už normálně, "přijdu deset minut předem a schovám se za strom nebo do obchodu. Prostě, dobře vidět a nebýt viděn, za tím účelem pochopitelně pečlivě vyberu místo schůzky," dodal, když viděl, že se tvářím nechápavě. "Počkám až dívka přijde a bedlivě ji sleduji," pokračoval, "když začne jevit známky nervozity, počkám ještě dvě minuty a pak se objevím a předám kytici s omluvou, že jsem byl nucen prchat před rozlíceným proboštem brněnské kapituly, když jsem trhal květy v církevních zahradách." "Poslední probošt byl, pokud vím, Matyáš František hrabě Chorinský z Ledské, někdy v osmnáctém století. Teď je tam děkan a kanovníci. Navíc v zahradách pod Petrovem nerostou růže," dodal jsem, protože vím, že tuto květinu má kamarád v oblibě, protože při nešikovném předávání trnů, má spoustu příležitostí dotknout se dívky, pro niž jsou trny určeny. "Taky vím," odpálkoval mě schůzkový matador, "ty růže kradu ze zahrady za jedním malým kostelíkem na kraji Brna. Ten farář tam je docela fajn a jednou mně je dokonce pomáhal trhat, protože jsem se mu svěřil, že jinak na to rande přijdu pozdě. Ale kde to je, ti neřeknu. Není jich tam moc a jsou nejlepší, mají nejvíc trnů."

Takže jsem místo růží koupil dva lístky na koncert a čekal. Metodu samu jsem nehodlal uplatňovat. Jednak nerad kohokoli šmíruju, a pak tenhle trik - nechat někoho čekat, až pocítí nervozitu a pocit podřazenosti se mi hnusí. A to jsem byl na StB jen jednou v životě. Jediné co jsem si vzal z kamarádova manuálu Jak_na_prvním_rande, bylo, že jsem pečlivě vybral místo srazu. Tak pečlivě, že už se nikdy nedovíme, kdo na koho čekal. Ona totiž čekala jinde. Protože tenkrát nebyly telefony, ona šla domů a já na koncert. Lístky jsem měl totiž u sebe já. Takže jsem jí později mohl říct, že jsem tam čekal jako vůl půldruhé hodiny a stejně jsem si bez ní ten koncert neužil. To byla i pravda, protože v Rondu byl tenkrát strašně mizerný zvuk. No a vidíte, s tou dívkou jsme spolu dosud.

Od té doby jsem se pozdním i brzkým příchodům snažil vyhýbat. Klidný a spořádaný život manželský nemá v oblibě nevšední příběhy, tím spíš, že tím osudovým se cítí být on sám. Nechodit brzo jsem zvládl velmi pěkně, nechodit pozdě mi však občas činilo potíže. Vyřešil to příchod mobilního telefonu. Hned jsem si ho koupil a napsal do něj omluvenku: Dám si ještě jedno. A bylo to. Po čase mě to ale začalo unavovat. Komu by se chtělo psát omluvenku šestkrát za večer? Copak jsem nějaký školák? Vyřešil jsem to tím, že jsem začal brát ženu na pivo s sebou. Od té doby chodím včas. I domů. A když výjimečně přijdeme pozdě, tak oba, takže to žádné pozdě není, protože na nás nikdo nečeká, maximálně špinavé nádobí, no a to ať si počká, silně mě rozčiluje, tak ať si užije pocit podřazenosti.

Myslel jsem tedy, že pozdního příchodu v životě již nevyužiji. Ale nedávno se mi stalo, že jsem byl nucen dostavit se na jednu velmi nepříjemnou schůzku. Marně jsem přemýšlel, jak z toho ven. Pomalu jsem se odpotácel k lékárničce, že si na to vezmu Lexaurin, když náhle žena, čtoucí zprávy z telefonu, povídá: "Teda, to je titulek, kdo tohle může napsat?" "Ukaž-" probudil se ve mně kritik a vzal jí telefon. Stálo tam: Kanaďanka stále žije v Kanadě. V článku pod tím byl pak příběh, jak se ta nebohá paní chtěla odstěhovat z Kanady, ale přišla pozdě na letiště a letadlo jí uletělo. O několik set kilometrů dál pak spadlo. To tu nebožačku tak vyděsilo, že podruhé se stěhovala až o několik let později a raději autobusem. Ten jí zase ujel a jak jí ujížděl, tak sjel do řeky. Došlo mi, že pozdní příchod mi může zachránit život. Vyrazil jsem na tu schůzku a tak jsem se loudal, že když jsem tam dorazil, už tam nikdo nebyl.