Právo veta

"I v EU bude právo veta zrušeno. Vždyť kam to vede, když jeden stát zablokuje rozhodnutí všech ostatních." Tak pravila dcera. Ovšem nikoli v souvislosti s problematikou evropské bezpečnosti nebo energetiky, ale kvůli tomu, že jsem ji zakázal jít - vlastně ani nevím kam, mělo to být v noci - uplatnil jsem tedy okamžitě právo veta.

"Zrušení práva veta posílí demokracii," pokračovala dcera, domnívaje se, že jako přesvědčený liberál jí díky tomuto argumentu pustím v noci ven. "Tak se podívej," rozhodl jsem se poučit dceru, "právo veta bylo ustaveno právě až poté, co se Řím stal republikou. Získal ho zástupce plebejců, takzvaný tribun lidu, proti svévoli patriciů. Takže naopak velmi silné posílení demokracie. (O tom, že tribun získal také pravomoc vynášet trest smrti - oblíbené svrhávání z Tarpejské skály - nad osobou, která zasahovala do výkonu jeho pravomocí, rozuměj nad osobou, která ho s...a, jsem z taktických důvodů pomlčel.) "Taky měl právo na ochranu před jakýmkoli fyzickým útokem a klidně chodil neozbrojen," doplnil jsem a zvedl ruce, protože při rozhovoru dcera utírala nádobí (další průhledný trik, jak přimět autoritu odvolat právo veta) a zrovna vzala do ruky nůž.

"No jó, ty ještě žiješ ve starověku," pověděla mi dcera, co už dávno vím. "Ale já žiju teď!" dodala i s tím vykřičníkem na konci. "Jo," souhlasil jsem. "Teď a rychle. Nejlíp zkratkou. Ty máte na všechno. Ale je to lepší?" zeptal jsem se, a protože dcera mlčela, vybídl jsem ji: " No jen si zkus říct několikrát rychle za sebou: říše římská eu, říše římská eu, říše římská eu, říše římská - "Je jedno, jak to zní, důležité je jaké to je uvnitř, utnula mě dcera a já jí odpověděl, že nahnilé. "Stejně v Římě jako v EU," pokračoval jsem ve snaze dojít ke smíru. "Ať si EU veto klidně zruší, ale já si ho ponechám. Právo veta mi dává možnost nejíst nahnilé banány a chránit vlastní dceru!" "Proti její vůli," odmítla chráněná mír. "No vidíš, jak to pěkně chápeš, zrušíme právo veta, tedy bude se rozhodovat jak? Kvalifikovanou většinou," odpověděl jsem si neboť přesně takhle to evropští zákonodárci nazývají. "A co to vůbec je - kvalifikovaná většina?" opět jsem se zeptal, ale tentokrát jsem si odpovědět nedokázal. "Na dnešek jsi mi slíbil auto," využila pomlky dcera, "tak já jedu," a vzala si klíčky.

Napadlo mě, že ke kvalifikaci asi stačí být na straně té většiny. A já jsem větší, takže - ale to už zakvílel motor, úplně stejně jako vždycky, když tam dcera zařadí zpátečku. Zpátečku bohužel zařazuje jen v autě, takže o pět vteřin později už byla v trapu. Chtěl jsem jí zatelefonovat, ale právo veta se vztahuje jen k prvnímu milníku za hradbami Říma, a dcera už byla tou dobou mimo dosah pravomoci tribuna, takže to nezvedla.

Osaměl jsem v opuštěném bytě. Ještě, že jsem ten proevropský liberál a snadno se s tím smířím. V naší unii platí, že se právo veta zruší. Možná. A jestli, tak za několik let. Do té doby platí. Tak, že si každý dělá, co chce. Jako u nás doma.