Předčasný pohřeb
Ano, lze psát vesele o smutných věcech, ale pohřeb? Ani ten Petra Hoška nebyl tak úplně veselý, i když před vstupem do krematoria se podávalo pivo a v obřadní síni zněl Plexis. Jenže tohle byl můj vlastní pohřeb! Ne, neděste se, tento fejeton nepíšu ze záhrobí, ani to není další ze série strašidelných fejetonů, ale ten sen byl tak úporný, že se ho zbavím jedině tak, že jej zaznamenám.
Rozloučení se konalo v kostele. Začalo to zostra, jak to mám rád – písní. Akorát trochu utahaná, no, co se dá dělat, třeba se to ještě rozjede. Pak nastoupil řečník. Po chvíli se ve mně probudila naděje, že jsem přece jen na pohřbu někoho jiného. Ale co tu pak dělám? Chtěl jsem zkontrolovat, co je napsáno na oznámení, ale tam jsem z rakve neviděl. Akorát škvírou matné světlo a kus stropu, který by už potřeboval nový nátěr. No jo, vzali levnou rakev. Alespoň jim zbude na kar, začal jsem se těšit, dokud jsem si neuvědomil, že tam nebudu. Řečník dál mluvil, a moje naděje pohasla, protože jsem uslyšel své jméno, své zaměstnání, své knihy… Ale jinak ten člověk byl úplně někdo jiný. Takový vyžehlený ňouma. No dobře, prosím, ňouma to jsem asi mnohokrát byl, ale takový nanicovatý panák – nikdy!
Chtěl jsem k tomu říct svoje, ale nemohl jsem. Naštěstí přišla moje žena. Ona vždycky chodí pozdě. Taky nebyla ve smutečním, ale v té noční košilce, co k ní patří podvazky. Konečně je tu něco lidského, zajásal jsem a probudil jsem se, abych zjistil, jestli na ně zase nezapomněla. Žena mi ale dala prášek na spaní a otočila se na druhý bok. Opět jsem se ocitl v rakvi. Začalo znít preludium k písni, a mě napadlo, jestli to není nějaký strašný omyl. Mrtví přece už nic neslyší. Pohřbili mě zaživa! Hrůzou jsem se opotil a to mě vzbudilo. Šel jsem se opláchnout a znovu ulehnul. Tentokrát jsem však nemohl usnout. Nový poznatek – v rakvi je vedro a dusno. Shodím víko a lehnu si jen na prostěradlo, bílé jako sníh. Tak. Takhle jste mě měli pohřbít. Na bílém poli žádný předčasný pohřeb nehrozí. O všechno se postarají havrani. Spravedlivě. Nehledí na rasu ani původ. V originálu je to krkavec, ale v Čechách všichni využívají havrana. Že to bude nepříjemné? Já už jsem od života vyklovaný dost, tak jsem zvyklý. Ostatně to bude naposled. Nevermore!
Mezitím se dopreludovalo a začala píseň, shodou okolností ta, kterou jsem otextoval, ale v jedné sloce popletli text. Není tam: Musím už jít. Doufat a snít, zbývá vám, co jste zbyli, ale Musím jen pít, doufat a snít, každý den, každou chvíli. To mě docela otrávilo, a řekl jsem si, že to zaspím. Ale jak to to udělat, když už spím? Jedině napřed se probudit. Vida, zrovna na kázání. Kázání je mi třeba, ale musí to být v takovou chvíli na podobenství o marnotratném synovi? Takže jsem se probudil probudil a šel do kuchyně ten blbý sen zajíst.
Po klobásce se vzdávala chvála Pánu a modlilo se. Teď by se mi sakra hodilo taky vzdávat chválu a modlit se. Jenže to už jsem nemohl. Pozdě. Zase v životě jedna z těch chvil, kdy by chtěl člověk udělat to, co měl udělat dávno, ale už to nejde. Ke všemu teď nebylo jen pozdě, teď bylo pozdě pozdě.
Po pozdě pozdě je čas na závěrečnou píseň. Prýští z ní mír a klid. Pokoj. K čertu, to ještě není ráno? Aha, teprve půl páté. Kdy už konečně budu mít pokoj? Po dalším prášku? (Klobása došla.) Naštěstí v pět už se šlo konečně ven.
Před kostelem stál kočár se čtyřspřežím. Žádní bělouši, tihle byli černí jako uhel a pekelně nervózní. Asi už chtěli být co nejdřív zpátky v pekle. Jakmile průvod s rakví sestoupil po schodech, dali se na úprk. Rakev spadla a rozbila se. Hrůza. Nikde nebylo tělo! Kam jsem se to poděl? To už Vám nepovím, protože jsem se zase probudil a to už byl čas vstát a jít do práce. Vylezl jsem z postele a skutečně, cítil jsem se jako bych vstal z mrtvých.
Nu což, generálka se nezdařila, ale na premiéře už to bude všechno epes rádes.