Příliš mnoho motivů

Řekl jsem si, že velikonoční fejeton napíšu až po velikonocích, až si ujasním, který z jejich atributů letos převažoval. Je to nesmírně důležité, četl jsem nedávno detektivku, která se jmenovala Příliš mnoho motivů a ty motivy zmátly detektiva natolik, že se málem sám stal obětí zločince. Možná by to byla pro mě zajímavá reklama, kdyby se stal čtenář obětí fejetonu, ale slíbil jsem, že přestanu lidi mást, takže musím vybrat ten pravý motiv a toho se držet. Jedině tak dopadnu vraha, teda vlastně napíšu srozumitelný fejeton.

Jenže je to těžké. Minulé úterý jsem už už myslel, že to mám. A takový úplně neotřelý motiv - Šedivé úterý. Ale ve středu mě přepadla škaredá středa a ve čtvrtek jsem věděl, že budu psát o špenátu a jiné zelenině. V pátek jsem zas nevěděl nic, jen že to bude něco velkého, v sobotu jsem měl před očima bílo, že jsem neviděl na klávesnici, tak jsem to nemohl napsat a v neděli jsem chtěl psát o květinách, ale bylo mi řečeno, že o těch pravý muž nepíše, ten je nosí své vyvolené, a protože já jsem tak již drahnou dobu neučinil, musel jsem vymýšlet, jestli koupím nějaké zvadlé chudinky na pumpě nebo někde něco natrhám. Než jsem to vymyslel, bylo už pondělí a to máte: pomlázky, vejce, kočičky, mazanec, beránka. A Beránka. Zdálo by se, že ten Beránek je jasně hlavním motivem. Snad. Ale ne pro fejeton. Ti kdo na Beránka nevěří, si o něm nechtějí číst a ti kteří věří, nepotřebují o něm číst, protože ho žijí. Zvláště o velikonocích.

Takže jsem zase neměl nic, jako ten detektiv v Příliš mnoho motivů. Toho nakonec zachránil nějaký jeho kamarád, který kromě toho, že experimentoval s lehkými drogami, nevyvíjel žádnou další činnost, a tak se na věc uměl podívat z úplně jiného úhlu. Proto jsem zašel za přítelem malířem. Ten se na věci dívá z úplně neuvěřitelných úhlů i bez drog. A ještě to pak maluje.

K mému překvapení malíř řešil podobný problém s motivy jako já. "Rozhodl jsem se pro jednoduchost," pravil a ukázal mi poslední dílo. Na plátně byl holý kříž bez Beránka. Stál zapíchnutý v poli, na kterém bylo vidět, že hospodář už to vzdal před mnoha lety. Ani cesta tam nebyla. A ani nic jiného. Ani kousek nebe. Celý obraz vyplňovalo to pole a v něm zabořený kříž. Jen na pravém rameni kříže visely šle. "Kde je cesta?" zeptal jsem se přísně. "K čemu by tam byla?" otázal se klidně malíř. "Jak to, k čemu? Boží muka v polích jsou vždycky u cesty," dal jsem zvláštní důraz na vždycky, ale vida, že s malířem to nehnulo, dodal jsem: "Nějak tam přece ten člověk musel přijít, ne? "Jaký člověk?" zase se líně zeptal malíř. "Přece ten, který tam zapomněl kšandy!" chytil jsem se za hlavu. "Třeba to nebyl člověk. A ta cesta je přece za obrazem," odvětil bohorovně přítel a dál to nerozváděl. Učinil jsem poslední zoufalý pokus: "Kde je Kristus?" ukázal jsem na prázdný kříž. "Kdoví," odpověděl malíř a otevřel pivo.

U druhého piva jsem malíři vyčetl, že jeho jednoduchost mate víc než přemíra motivů a kladl jsem při tom dotazy jako: Nebyly v roce 33 místo šlí opasky? Jak se jmenuje ten plevel, co roste v poli? Kam vůbec může dojít člověk, když mu padají gatě? Jakou barvou maloval tu cestu za obrazem? Patří to pole Agrofertu, když je až do nebe? A podobně. Malíř vše vyslechl a řekl: "Vidíš, prosté a jasné," ukázal na obraz, "a tolik otázek vzbuzuje. To je známka skutečného umění. I když, čekal bych lepší dotazy. No, ale ty jsou dané tím, jak se kdo umí dívat. Někdo slepý je a někdo má oko magické..." malíř se zasnil a já šel radši domů, protože jsem pořád neměl fejeton a zřejmě ani nebudu mít, když jsem stále bez hlavního motivu a slepý k tomu. A v tom jsem ho uviděl. Zelené pivo. Bylo to na každém rohu, kde bylo otevřeno nějaké okénko a mně došlo, že to je leitmotiv letošních velikonoc.

Jenže smůla, o zeleném pivu nenapíšu nic. Nikdy jsem si ho totiž nedal. Já když mám chuť na pivo, tak si dám pivo. Kdybych měl chuť na tresť z bylin nebo barvivo, tak si dám likér nebo hašlerku. Nevidím nejmenší důvod konzumovat to dohromady. I když jednou, když se ještě žádné zelené pivo nevařilo a dělalo se to svépomocí, jsem to vyzkoušel. Objednalo se pivo a zelená k tomu. A pak se celý ten panák hodil do piva. To je to malířovo magické oko. Chutná to hnusně a viděl jsem po tom rozmazaně. Možná jsem slepý od té doby a lidem co pijí zelené pivo a něco na tom vidí, nemohu rozumět.

Ale pokud jste na tom podobně jako já, mám pro vás přece jen radu. Přišel jsem na to po cestě kolem zelených piv. I slepý jsem viděl, že lidé jsou přemotivovaní. Proto už nic nehledejme, ani cestu pod obrazem, a vůbec ničím se nenechávejme motivovat. Jednoduše nedělejte nic a problém s motivy se vyřeší, jako ho vyřešil ten s lehkými drogami. A vida, i ten fejeton tu najednou je. Jednoduché a prosté. Skutečné umění.