Prodloužená

Týden uplynul, tak zostra do toho. Jenže s týdnem uplynul i můj bojový duch. Místo něj přibyl jen krém na boty. Věc, kterou jsem nikdy nepotřeboval. Stejně jako dodatečný kapesník, uchošťoury, motýlka, gel na vlasy a pinzetu na vytrhávání obočí (a chlupů z nosu). Všechny tyto předměty byly na mě použity, a tak se není co divit, že nálada je nyní skleslá a odevzdaná. Sedím v kuchyni, vydesinfikovaný a naleštěný a čekající jako ty papírové boty v předsíni. Jak jste uhodli, čekám na popravu. Nevím, proč zrovna já mám tu smůlu, že ta má bude prodloužená. Jako bych to nemohl mít rychle odbyto a zasloužím zakusit před smrtí toto rafinované mučení.

Vymydlený a vyleštěný odsouzenec čeká na odchod na popraviště. V tomto případě parket. Doprovodí ho tam krásná eskorta. Po levici Mladistvá krása, po pravici Oduševnělá krása. Otvírají se dveře cely. Vstupuje Oduševnělá.

"Co to máš na sobě?" ptám se jí. Očekával jsem jiný model. Ten jediný, který jsem kdysi koupil v butiku v Rychnově nad Kněžnou. Byl to model KU. Na modelku. Štíhlý a sexy. Tak štíhlý, že ho nikdo v Rychnově neoblékl, a proto byl ve výrazné slevě. A proto jsem ho taky mohl koupit. Má paní ho oblékne i dnes. Leč neučinila tak. Vstoupila v čemsi, co nemohu hezky popsat. Nazvu to nepřesně nevýrazným. Popsal bych to lépe nehezky, ale má žena si to po mé smrti přečte a já nechci být stižen nehezkou kletbou. Z nevýrazného modelu trčí ruka a v ní tejp. "To operované koleno mě zase bolí. V těchto šatech to nebude vidět," odpovídá má paní a dělá nad kolenem tejpem kříž, aby bylo jasné, že naprosto není schopno tance. "To je zajímavé. A že ti to včera při cvičení nevadilo," odpovídám. "Právě tam jsem si s tím asi hnula," uzavírá žena a rovněž i koleno do neproniknutelného obranného krunýře v němž setrvá po celou prodlouženou. Že mě to nenapadlo. Zrovna dneska jsem si na kole natáhl tříslo a nemůžu udělat krok... Leč není mi dáno myšlenku uvést v čin a zachránit se. Vchází Mladistvá. "Tak dem," praví a vedou mě s Oduševnělou na zastávku a usazují do vozu, který se vzápětí rozjede směrem k popravišti. (Trolejbus celou dobu kvílivě naříká.)

Budova v níž bude exekuce vykonána je plná lidí. A všichni tito lidé budou svědky mého potupného konce. V tu chvíli mi připadalo, že v sále není jeden, ale tisíc tanečních sudí, kteří všichni čekají na to, až mě budou moci ukřižovat. Ale něco je jinak. Už nejsem mladík tabula rasa, po které může kde kdo čmárat, ale života znalý muž. Tak znalý, že má plán!

Plán samotný byl původně velice složitý a pamatoval i na plán B a C a za určitých okolností
i na plán D. V plánu C bylo využití větrací šachty nad toaletou a v plánu D... ne na tyto okolnosti nechci ani pomyslet. A proto jsem plán zásadně zredukoval na několik jednoduchých bodů. Složité plány stejně nikdy nevyjdou. "Ale těch bodů se musím striktně držet!" Řekl jsem si pro jistotu nahlas. Byly to tyto: 1. Nepít žádný alkohol. 2. Mít záložní kapesník. 3. Při oslovení neznámým člověkem, zakroutit hlavou. 4.Při oslovení tanečním sudím zakroutit hlavou a držet ten kapesník před ústy. (Ovšem, kdo je tady sudí? Raději vždy držet kapesník před ústy.) 4. Při tanci s dcerou, tančit waltz. 5. Ať budou hrát cokoli, tak waltz. U něj se totiž zvládnu otáčet tak pomalu, že se mi netočí hlava a nedělá šoufl. A proto jsem waltz celý minulý týden studoval. Hlavně ten úkrok bokem.

Ale přes dokonalý plán, jak se blížil rodinný tanec, cítil jsem, jak se mi na krku stahuje smyčka. Abych ji trochu povolil, šel jsem k baru a poručil si jedno pivo. Barmanka mi sice přes kapesník před ústy nerozuměla, ale nakonec jsem pivo dostal. Napil jsem se a opatrně se rozhlédl. Dost mě překvapilo, že na druhém konci baru seděla dcera a kolem ní postávali nějací mladíci. "Proč netančíš?!" zeptal jsem se přísně. "Tati, nekoupil bys nám pivo? My máme žízeň a oni nám pivo neprodaj," odpověděla dcera. Odložil jsem kapesník a obratem jsem získal dvě piva naráz. "Jedno pro tebe a druhé pro kamarády. Jistě mají taky žízeň," ušklíbl jsem se. Na dceru tato dovednost, kterou jsem se naučil v tanečních U Čápa, udělala dojem. "Ale potom mazejte tancovat," zahrozil jsem přísně, odebral ještě kávu a minerální vodu
a vrátil se ke své ženě v obranném krunýři. Nestačil jsem kávu ani dopít a už to bylo tu. Waltz pro otce a dcery! Tedy, možná hráli něco jiného, ale já se tvářil, že je to waltz. Vůbec to nevadilo. Zjistil jsem, že v sále jsou tři kategorie otců. První kategorie byli otcové, co znali život ještě lépe než já. Ti se rozhodli nic neriskovat a prostě netančili. Druhá kategorie byl jejich pravý opak. Otcové, kteří se považovali za skvělé tanečníky a rozhodli se, že svým dcerám ukážou, jak se to má dělat. Hned s tím začli a po malé chvíli vláčeli své dcery za sebou po parketách. Ano, přímo po parketách. Vím to přesně, protože jsem právě udělal naučený úkrok, přes který jedna dcera upadla a její otec pokračoval dál v tanci i přesto, že se držela nikoli za pas, ale o dost níž. No, a pak tam byla třetí kategorie. Otcové, kteří tančit neuměli, přesto tančili. Tedy, pokoušeli se rozpačitě o nějaké kroky, ale bylo vidět, že si moc neví rady. Zatímco já... já tančil waltz! Ale taky to nebylo úplně ono. Vzpomněl jsem si na Davidovu radu, že musím vnímat rytmus. Dobře, hell awaits, řekl jsem si potichu a zrychlil. Šlo to najednou lépe. Jen jsem měl strach, že nevydržím. Jak dlouho může takový waltz trvat? Šest minut? Osm? I kdyby to bylo deset, takových intervalů jsem už na kole zvládl. Tak dál. Jedna noha, druhá noha, jedna noha, druhá noha, zatáčka,... nebo otočka? Jedna noha, druhá noha, sláva tamhle je vrchol kopce. Konec. Ne?! Přídavek!? No dobře, falešný horizont, to už ale známe. Zaťal jsem zuby a šlapal dál. A pak, najednou, byl opravdu konec.

"Teda, tati, to nebylo tak špatný," pravila uznale dcera. "Děkuji za tanec," řekl jsem zdvořile, "mohu vás pozvat na jedno točené?" "Já už na pivo nemám chuť, ale klukům, kdybys moh..." ukázala dcera hlavou na své nohsledy. Barmanka, jen mě uviděla, roztočila dvě najednou a nohsledi uznale pokývali hlavami.

O půl hodiny později přišla dcera za námi. "Teda tati, fakt dobrý. Ale jim už nic nekupuj, ještě budou opilí, oni moc nesnesou. A klidně už jeďte s mámou domů," A kromě milosti dostal jsem i pusu. "Byli jsme propuštěni," řekl jsem ženě v krunýři, a ta měla takovou radost, že ji i koleno přestalo bolet. Oblékl jsem jí kabát přes ty nevzhledné šaty a odvedl ji do vozu. (A celou cestu domů trolejbus vesele zpíval.)