Prútek

V jakémsi normalizačním šlágru zpěvák s duchem doby nabádal: "Odnauč se říkat ne,            to jediné ti nesluší." O kousek dál sliboval: "Mě vůbec bát se nemusíš." To už pravda nebyla,  my to věděli a báli se.

Jak to tak bývá, někdo míň a někdo víc. Otec mého spolužáka a spolupachatele gymnaziálních alotrií se příliš nebál, odnaučoval se těžko a tak se to občas neobešlo bez následků. Přece jen se trochu odnaučil a tak bylo jeho ne tiché a osobní. Projevovalo se pouze někdy. Například na prvního máje tím, že se jeho nositel neprojevil vůbec a nedostavil se. Jindy potkal kdesi u Staré Říše Martina Jirouse a ne se projevilo naopak výrazně. Jirous vyznání vyslechl a pak se jenom zeptal: "Volils?" Ne tentokrát nezaznělo. "Tak vidíš," řekl Jirous a cosi si zapsal. Na rozdíl od toho, co bývalo zvykem zapisovat do notýsků, to byl bezpochyby jen nějaký verš.

Oponent režimu se pak vrátil domů a Jirous posléze zase do kriminálu. Na celé věci mě těšilo pouze to, že se ukázalo, že psaní veršů není jen tak nějakou neškodnou zálibou. Pak jsem si taky uvědomil, že aby byl zápor opravdu záporem, často nějaké nemastné neslané ne nestačí. (Ani takhle čtyřikrát za sebou) Je třeba zápor zdůraznit nějak jinak. Nějak dál. Není to vůbec snadné.

Ne, ne, pronesla maminka zvýrazněný nesouhlas směrem ke chlapečkovi, který se chystal radostně vstoupit do louže. Ne, to ne, pravila maminka sama sobě, když dupající hošík ohodil blátem její sukni a punčochy. Pak to řekla asi ještě šestkrát se zvyšující se intenzitou (opakovaný a zesilovaný zápor) načež chlapeček konečně zareagoval, přestal cákat a posadil se doprostřed kalužiny.

Když jsem byl také takovým chlapečkem, chodil jsem s valašským dědečkem po kotárech       a k Bečvě. A když jsem chtěl lézt někam, kam jsem neměl, stačilo říct dědečkovi jen jednoduché ne. Dědeček měl "taký prútek" a k zesílení záporu stačilo jen pozdvihnout ruku.

Dnes již platí společenský konsensus. Jím je ustanoveno, že v takových situacích je k zesílení záporu možno použít jakékoli nenásilné, empatické a osobnost rozvíjející prostředky. Že vám nefungují? Tak to jste špatný rodič. Že se vám osvědčila stará dobrá vařecha? Ani to nahlas neříkejte. Všechny prútky jsou zakázány.

Myslím, že je to škoda. Taký prútek hodil by se nám i v dospělosti. Já to mám ještě dobré. Vždycky, když jsem chtěl vlézt někam, kam se neleze, uviděl jsem dědečka vznášet se nade mnou. Nemyslete si ale, že jsem takový poseroutka, několikrát jsem se duchovi s prútkem vzepřel a neposlechl ho. Následky byly horší než deset takových prútků.

I s prútkem nad sebou či v sobě jsou některá ne nadlidsky obtížná. Například když vás pozve k sobě domů sličná dívka a vy jste zadaný, když se vás kamarádi ptají, jestli si s nimi dáte ještě jedno, nebo když chcete přestat zpívat píseň svého chlebodárce. Něco přece jíst musím, říkáte si a máte strach, co to něco bude. A tak často slyším ne ne ne néé a ono je to ano ano ano ANO.

Kdo se v tom má pak vyznat? Vliv zpěváků populárních písní se projevil a říkat správně ne jsme se odnaučili. Škoda, že ten text tenkrát nezněl: Nauč se říkat ne, tomu co je ti nechutné. Ale to tenkrát asi nešlo. Trpíme tím dosud. Ne tím, že každý říkáme ne něčemu jinému, ale tím, že ne není ne. Ono pak ani ano není ano.

Ale s nápravou lze začít okamžitě. Můžete ihned vyslovit nesouhlas s tímto fejetonem. Neodpovím cimrmanovsky, že je to tak jediné, co... Budu se na vaše ne těšit. Takové argumentačně vybroušené, polemické ne, kterému obětujete svůj čas přemýšlením, je úplně jiné ne, než jaké řeknete člověku, který tvrdí, že země je placatá. Vlastně takový odvážně menšinový, ale zcela blbý výrok vašeho ne ani nezasluhuje. Nad tím je nejlépe jen mávnout rukou. Oproti tomu to první ne, to je jiná. Jednak se z něj něco dovím a taky, přestože jde       o záporku, říká, že ten fejeton není tak úplně hloupý.