Řeč těla II.

"Čím se měříš?" zeptal se mě v hospůdce nadšený hobby cyklista v domnění, že když mám hezké kolo a dres, tak si taky vedu tréninkový deník. Hned jsem ho vyvedl z omylu a řekl jsem, že jezdím jen tak. "Ale to přece nejde," zalapal po dechu amatérský závodník. "Proč by to nešlo?" podivil jsem se. "To je přece zoufale neefektivní. Takhle se člověk nikam neposune," zakroutil hlavou ctitel měřeného tréninku. "Ále, na ten kopec se pořád ještě posunu," mávl jsem rukou a chtěl to nechat plavat. Jenže ten člověk se nedal odradit. Zahrnul mě argumenty, jak je trénink se všemi těmi pulsmetry, wattmetry, polary, sonary a já nevím, jakými dalšími budíky efektivnější a jak podle nich v kopci jezdí. Pověděl jsem mu na oplátku, že já do toho kopce jedu podle řeči těla. Pěkně se frekvenčně rozjedu, a když se cítím dobře, tak zrychlím a hezky ty obudíkované cyklisty předjíždím. Pomlčel jsem, že většinou je řeč mého těla taková, že musím zpomalit a nahlas jsem řekl, že se přitom dívám do lesa a ne do nějakých ciferníků. Mladý cyklista zesmutněl. "Frekvence, to je problém. Já mám wattmetr za šest tisíc a není tam snímač kadence. Já bych ho potřeboval prodat a koupit nový model, kde už ten snímač je," A prý jestli ten přístroj nechci, když žádný nemám a frekvenčně to za ty roky už umím. A že mi ho nechá za polovic. Koupi měřiče jsem odmítl s tím, že stejně jezdím takové bomby, že bych ho strhal a ještě jsem mu poradil model, který si určitě musí koupit. Náhodou jsem o něm nedávno četl v časopise 53x11. Měřil úplně všechno včetně rosného bodu a podle toho taky stál. To má za ty roky. A sportovec vskutku záhy odešel. Tihle lidi mají totiž
v tréninku povolené jen jedno pivo denně.

To se mě netýká, takže jsem tam zůstal a přemýšlel o tom, co jsem se dověděl. Ne, že bych byť jen na chvíli zauvažoval, že bych si nějaký měřič přece jen koupil. Někde doma ještě nějaké to elektronické harampádí mám, ale mně úplně stačí, když vím, kdy se stmívá a jestli po cestě nechytím hlaďák. Řídím se řečí těla a... a tu mě napadlo, že když to pořád tak říkám, měl bych to dodržovat důsledně. Kdybych skutečně pořádně poslouchal, co mi tělo říká, možná bych se nakonec v tom kopci posunul i rychleji. Měl bych to vyzkoušet. A protože druhý den byla sobota, rozhodl jsem se, že začnu hned.

Večer jsem si pěkně namazal kolo a kolena, předchystal zdravou snídani, čistý dres, tyčinku na svačinku a přece jen jeden budík. Ten jsem nastavil na 6:30, abych měl na všechno dost času, ne jako obvykle, kdy vyjíždím v chvatu a spěchu a většinou na něco zapomenu.

Ráno jsem zaklapl budík, mžoural do stropu a naslouchal tělu. Rozhodně se nechtělo nijak hýbat. Tak jsem spal dál. O dvě hodiny později mi tělo řeklo, že má hlad a já vstal a podal si připravený banán a musli. Zřetelně jsem slyšel nesouhlasné zamručení. Žena tvrdila, že mi hrozně kručí v břiše, ale to jen tělo vyjadřovalo nesouhlas. Vysypal jsem tedy musli zpět do pytlíku a vytáhl slaninu. Hemenex tělo uspokojil, ale to začalo hlásit kofeinový deficit. Ihned jsem to napravil a dal si dvojité kafe. Při tom jsem si četl o čtenářích. To je jeden fejeton od Karla Čapka a píše se v něm v jakých roztodivných pozicích čtenáři spočívají, podle toho, co čtou. Odešel jsem proto do křesla a pohodlně se zkroutil. Tělu to dělalo jen dobře. Dokonce jsem na chvíli zavřel oči. Když jsem je zase otevřel, byl čas na svačinu. "Teď by to chtělo něco zdravého," řekl jsem nahlas, co jako tělo na to. Žádný protest. Dal jsem si tedy jablko, hrozny
a kousek francouzského sýra.

Po tom sýru bylo tělu trochu těžko, a tak jsem si dal jedno pivo na vytrávení. Pak jsem šel na záchod. Mému tělu dělá dobře, když si na záchodě čte. Dopřál jsem mu tedy četbu, jen jsem vyměnil Čapka za knihu Vaříme zdravě. Musím tělo teoreticky připravit na to, co ho čeká...

Teorie je jedna věc a reálný život druhá. Ze záchoda jsem zřetelně slyšel, jak žena naklepává řízky. Ani jsem neměl moc hlad, ale abych ji neurazil, snědl jsem k obědu ten největší. Tělu se to docela líbilo, ale po řízku rozhodně nemělo náladu jít ven. Žena byla za dopoledne z toho uklízení a vaření taky utahaná, tak jsme si po obědě trošku zdřímli. Když jsem se probudil, zjistil jsem, že je nejvyšší čas jít na kolo. Jenže tělo řeklo, že je rozlámané a potřebuje se protáhnout. "Dobrá, uděláme zároveň radost mé paní a půjdeme na malou procházku. Ale hned potom vyjedeme" řekl jsem tělu a šli jsme ven. Nešli jsme nijak daleko, ale trochu jsme se zdrželi v obchodě neboť bylo nezbytné doplnit potraviny. Proto jsem zase pocítil kávový deficit.

Popíjel jsem kávu na balkóně a přitom zjistil, že začalo dost foukat. Taky mi tělo hlásilo, že se citelně ochladilo. "Nu což, uděláme zase radost naší paní a pojedeme se ohřát do sauny," sdělil jsem tělu a to se slastně protáhlo.

Našim tělům se zahřívání a ochlazování velice líbilo, jen po dokončení čtvrtého saunovacího cyklu začala obě hlásit nedostatek tekutin. Opustili jsme saunu a dorazili do hospůdky. Hned po druhém pivu už tak relaxované tělo zvláčnělo ještě víc a navíc mu ztěžkla hlava. A na té hlavě víčka. Ani nevím, jak jsem se dostal do postele. Jediné, co si pamatuju, je to, že se tělo rozhodně už nechtělo znovu namáčet.

Na kolo jsem se sice nedostal, ale zato jsem si dokonale odpočinul. To se to zítra pojede.