Řeč těla

Existují důkazy, které tvrdí, že nonverbální komunikace je důležitější než to, co se říká. 
A zejména v tak zásadních situacích jako je přijímací rozhovor. Lhostejno zda do nového zaměstnání nebo do nového vztahu. Škoda, že jsem to nevěděl dřív. Mohl bych si ušetřit trapné okamžiky čekání na věty typu: My vám ještě zavoláme, nebo naopak: Ne, nevolej mi.

Když jsem pochopil, že neznalost řeči těla mě v životě významně limituje, rozhodl jsem se tento hendikep odstranit. Přečetl jsem několik učebnic pantomimy a řadu odborných článků jak tento jazyk používat. Jak to tak bývá, naučíte se jazyk z knihy a cizinec pak nechápe,
o čem je řeč. Přesně to se mi stalo. A to jsem postupoval v souladu s publikací Jak naslouchat ženám, když mlčí. Pominu-li, že se jedná o protimluv, zřejmě ta dívka tuhle knihu nečetla. Svěřil jsem se kamarádovi Zdeňkovi a dozvěděl jsem se dvě věci. Za prvé, že mám přestat číst a za druhé, že se mám přestat natřásat. Pochopil jsem, že ulice hovoří jinak než brožury.
A to i tehdy, když mlčí. "Zejména, když mlčí," prohlásil přítel a demonstroval to na příkladu.

Čekal na manželku a tak se po té ulici procházel sem a tam. A při tom si všiml dialogu. I na dálku bylo vidět, že se jedná o velmi dynamickou interakci. Slova, která tam ti dva po sobě házeli, utlumil padající soumrak, říjnové listy a Zdeňkova slušnost neposlouchat cizí hovory. Ale i z pouhé řeči těl přítel poznal, že se jedná o rozchod. Já bych si pomyslel, že jde
o přepadení a nedopadl bych dobře. Ten velký stín, který se hrozivě skláněl nad tím menším
a mával rukama, by mi to těmi lopatami větrného mlýna spočítal. Ovšem kamarád to klidně vyhodnotil: "A tak on tam naléhal a přesvědčoval a já věděl, že je to marný. Stačilo jak natočila hlavu a zaklínila si ruce. V sobě." Taková dedukce by předčila i Sherlocka Holmese. Dal jsem najevo své pochyby. "A za pět minut se rozešli," pokračoval plynule kamarád, "on šel doprava a ona doleva. A ta široká ramena byla najednou shrbená a celá postava jaksi zhroucená do sebe. Ta figura vlevo se naopak celá vypnula a viditelně pookřála." Tu hezčí siluetu pak Zdeněk vylíčil podrobněji a zvlášť plasticky popsal to vypnutí.

"No, co z toho vyplývá?" zakončil výklad přítel. "Já nevím, třeba, že je ta dívka volná, jak ten pták," vybavil jsem si líčení jejího odchodu, "a tudíž by se za ní dalo jít a nabídnout jí společnost?" navrhl jsem. "To bys tomu dal, vždyť jí se právě ulevilo. Poslední na co má teď náladu, je další otrapa," vytkl mi přítel. "Máš pravdu, souhlasil jsem, "když takhle zatočila
s hromotlukem, mohla by mít chuť dál si zvyšovat skóre. Nebo sebevědomí, nebo třeba narovnávat staré křivdy.""Jaké křivdy, prosím tě?" nechápal Zdeněk. "To já taky nechápu, nějaký ten gender nebo něco takového, toho je teď plno, to bychom se jí museli zeptat, o co konkrétně jde," řekl jsem. "Dělej jak myslíš, já bych ji nechal na pokoji." "Mee too," rychle jsem souhlasil, protože znám svého přítele a dostal jsem trochu strach, že ho můj nápad nadchne
a bude chtít, abych neřečnil a konal. "Dobře," kývl on, tak co?" "Co, co? ... Tak bych šel teda za ním a řekl mu, že to za to nestojí, že je to stejně potvora, když se hned po rozchodu tak vypíná... No, třeba bychom pak zašli na pivo..." "To bys tomu zase zase dal!" chytil se za hlavu přítel, "To bys poznal řeč těla. Tedy, z části." "Jak z části?" nechápal jsem tentokrát já. "Z jedné jeho části. Konkrétně z pěsti," objasnil kamarád. "A možná i z další, pokud by ho napadlo, že příčina toho rozchodu jsi ty." "Tak co mám tedy dělat?" zeptal jsem se po chvíli, během níž jsem vstřebával nerovný souboj s frustrovaným vazounem. "Sledovat, pozorovat, odhadovat," poučil mě znalec řeči těla. "Sám buď v klidu, pohyby mírné, klidné. Lépe méně nežli více. Pokud už nějaký pohyb budeš dělat, tak sice rozvážně ale jistě," Zdeněk se zamyslel, "no, ty uděláš nejlíp, když žádný pohyb dělat nebudeš," řekl, když si mě pořádně prohlédl a ponechal mě svému osudu.

Šel jsem domů a celé se mi to úplně nezdálo. Ty rady byly podobné jako v té publikaci, co jsem četl. Až na tu poslední. Rozhodl jsem se to vyzkoušet. Přišel jsem domů a vešel do kuchyně. Žena umývala okno. Chvíli jsem ji sledoval. Pak jsem dostal chuť něco udělat, ale vzpomněl jsem si na Zdeňkovu radu, a abych jí co nejlépe dostál, sedl jsem za stůl. Dál jsem sledoval a pozoroval... Byla to velice pěkná řeč těla. U okna nahoru i u okna dolů. Jenže
v nejlepším se to tělo otočilo, jaksi vzpříčilo a naklonilo ke mně. A pak promluvilo: "Nechtěl bys mi laskavě trochu pomoct?!"

No jo. Vždyť jsem to hned říkal, že celá tahle řeč ženského těla je oxymóron.