Řešení je prosté

"Problém je komplexní, má více rovin a bude obtížné, ne-li nemožné jej rychle vyřešit." Tak takhle, nebo nějak podobně jsem to slyšel už mockrát. Cesta ven vede přes bažiny. Ale máte si ji najít sami, protože Ti, kteří tu větu vyřkli ten problém zkoumají už dlouho. Z druhé strany. Přecházení přes blata bez stezníků umožní, že problém zmizí beze stop. Ale vy s ním. 

V matematice sice existují jakési rovnice, jejichž řešením je to, že nemají řešení, ale jen proto, že to vymýšlejí matematici. Tento typ úloh patří do literatury. Konkrétně do sekce nonsensová poezie. Navíc pro mě prakticky všechny rovnice nemají řešení.

V životě ovšem moc nefunguje vzít si čistý papír a na něj napsat velké N.Ř. Zkusil jsem to, když mě žena žádala, abych vyřešil problém protékajícího záchodu a bylo to špatně. Správné řešení jsem našel na druhé straně papíru, kde žena napsala: jít do Vodoinstalo, koupit nový plovák, vyměnit plovák, spláchnout, sledovat záchod. Řešení rovnice mělo pak ještě dva kořeny. X = protéká - opakovat body 3-5 dokud Y = neprotéká. Až poté je možno celou rovnici spláchnout.

Znám své schopnosti. U rovnic jsem vždycky už na začátku špatně odbočil, a proto jsem se pak ztratil. Když jsem se nakonec našel, alespoň jsem pěkně dvakrát podtrhl výsledek. Proto jsem začal hezky od konce, zašel do hospody a přemluvil souseda, který splachovací rovnice ovládá, aby tu moji vyřešil. Zajímavé je, že na to šel stejně jako moje žena. Taky mě poslal do Vodoinstalo pro plovák. Pak už ale měla žena numerickou chybu ve výpočtu. Ty peníze, co byly k řešení přiloženy, stačily pouze na ten plovák a zdaleka už ne na podtržení výsledku. Ten bylo v rámci dobrých sousedských vztahů nutno podtrhnout vícekrát. Když nám to výčepní Tomáš nakonec oznámkoval, musel jsem rychle doběhnout domů
a vyřešit nový problém: kde najdu dalších 256 korun.

I na tohle jsem vyzrál jednoduše. Potřebný obnos mi půjčil syn. Prý na úrok 70%. Těch sedmdesát korun jsem nějak vyštrachal po kapsách a zbytek do těch 256 Kč mu doplatím pozítří. Uvažoval jsem, že mu dám něco navíc, aby se mu to trochu vyplatilo, ale děti se nemají rozmazlovat, tak nic.

Vidíte, řešení bývá prosté. Posílen tímto vědomím jsem vstoupil na úřad a vyslechl si obvyklou mantru o hledání cest. Toho mudrlanta s razítky jsem pak překvapil sdělením, že já jsem už jednu cestu nalezl. Jen takovou malou cestičku. Spíš pěšinku. Zkrátka zkratku.
A právě skrz tu jednoduchost by to třeba...možná...snad...šlo? Úředník byl profesionál. Vůbec na sobě nedal znát údiv a dělal, že nad mým návrhem mocně přemýšlí. "Bohužel," pravil po chvíli. "Musíme zohlednit všechny aspekty. Řešení musí být komplexní a"... a dál jsem neposlouchal a ihned jsem mu to řešení řekl. Uznávám, že bylo víc sprosté než prosté, ale zato jsem zase ihned našel cestu. Z úřadu domů. Naprosto nebylo nutné, aby mi ji ukazovala ostraha.

Po cestě jsem si vzpomněl na zajíce, který taky tak mocně pelášil a stejně mu to nebylo nic platné. Proto jsem se zastavil a během dvou piv jsem tu hádanku vyřešil. Určitě ji znáte taky. Je to o tom zajíci a želvě a jak on ji nemůže dohonit. Fyzik mně to kdysi složitě vysvětloval pomocí jakýchsi rovnic, kde bylo samé t + 1 a s + něco, ale už víte, jak je to s rovnicemi. Hned na začátku špatně odbočíte a už to není hra na honěnou, ale na schovávanou.

Základní problém není Ten problém, ale to že učení lidé všechno zašmodrchají. Čím má člověk víc škol a titulů, tím to bývá horší. Úplně nejhorší jsou ale lidé s mocí. Učenci jsou alespoň nesrozumitelní pořád stejně. Lidé s postavením jsou nesrozumitelní pokaždé jinak. Asi proto, jak nazírají ten problém z více stran. Kamarád sice tvrdí, že o to jim vůbec nejde
a že to souvisí nějak s tím postavením, ale já nevím. Je to pro mě nesrozumitelné.

Buď jak buď, klíčem k řešení je ptát se těch pravých lidí. Mám to vyzkoušené. Měl jsem onehdy vyzvednout a odvézt něco z areálu, do něhož bylo možno vjet pouze po vyřízení jakési karty, která se měla ukázat vrátnému. To vyřízení karty zajišťovali lidé s postavením,
a tak jsem přistavil u vrátnice a začal líčit ten problém vrátnému. Ten se podíval na mě, potom na moje auto a pak řekl: "Zajeďte támhle." A bylo to. Jindy jsem potřeboval zjistit, zda v omáčce vylité na kotletě v jídelně není glutamát sodný a nemohl jsem se u povolaných osob dopídit rozpisu surovin. Když jsem problém nadnesl kuchařce vydávající obědy, podívala se na mě a nandala mi rizoto. A bylo to.

Jak prosté. Podstatnější než na co se ptáte, tedy je, koho se ptáte. A čím větší problém, tím je to důležitější. Proto jsem se taky minulý měsíc byl poradit s metařem. Poslal mě do prdele. Ukázalo se, že to bylo úplně nejlepší řešení.

Je možné, že jsem k chytřejším lidem nespravedlivý. Možná za to nemůžou, že jsou chytří složitě. Fyzik je můj kamarád a myslí to se mnou dobře a stejně pořád: zajíc je v čase t1
a želva je už v čase t1 + tx, tj. v čase t2... vidíte, ani si to už nepamatuju přesně. To ale nevadí. Je to totiž tak: Zajíc i želva běží domů. Zajíc vyběhne jak smyslů zbavený. Možná i rychleji, než já z toho úřadu. Želva zaleze do krunýře a je doma. Tak. Když jsem na to u toho druhého piva přišel, tak mě to uspokojilo, že jsem si dal ještě jedno. Domů jsem pak šel pěkně pomalu. Jako želva. Takže to nevadí, protože tam budu dřív.