Sako

Když se člověku blíží padesátka, měl by přestat myslet na legrácky a zabývat se vážnými věcmi. Otázal jsem se své paní, co považuje za vážnou věc, ne-li pohřeb. Ta úvodní věta totiž patřila mně. "Právě proto. A v čem na ten pohřeb půjdeš?" odpověděla mi žena otázkou. "Přece v obleku," řekl jsem a zatvářil se, že je to snad jasné. Já mám totiž jen jeden oblek pro všechny příležitosti. Mám ho už přes dvacet let, naštěstí těch příležitostí je poskrovnu, tak to nevadí. Tedy, mně to nevadí. (Mé paní samozřejmě také ne) "V obleku," opakovala po mně. "Ano," přikývl jsem. "Jak chceš," řekla a odešla.

Když jsme se tak hezky a rychle domluvili, natáhl jsem se na pohovku a začal jsem si číst Shakespearovy sonety. /Žel, pravda, přiznávám, já světem jsem se bral/sám bloudil sem
a tam a přijal oblek šašků/ ...Tu náhle ztratil zrak - ne, to tam není, to mi jen cosi zakrylo oči. Nějaký hadr, který mi přistál na hlavě. "Vypadáš v tom jako šašek, celé to na tobě visí a tady vzadu je úplně vypadená látka," slyšel jsem velice tlumeně a tak jsem vysoukal hlavu z tkaniny a uviděl svou ženu. Taky své sako. "Je pravda, že už je trochu zkrabacené, ale na pohřbu jsou všichni zkormoucení, tak se to docela hodí. A když se v židli opřu, tak ten vypadený proužek nebude vůbec vidět," hájil jsem sako. "To je docela dobře možné," souhlasila žena, "ale až půjdeš tančit, tak z té židle budeš muset vstát," dodala. "Na hrobech se už netančí, dnes se na ně jenom plive. To my neděláme ani tomu nemusíme bránit. Na rozptylovou loučku je totiž zákaz vstupu," poučil jsem svou drahou polovičku. "Ne na hrobě, ale na prodloužené," poklepala si polovička na čelo. "Na jaké prodloužené?!" nechápal jsem. "Na bílé. Ostatně, může ti to sdělit sama," ukázala žena na dceru, která zrovna vstoupila do dveří.

Jsou předměty, ve kterých se dcera dokáže bleskurychle zorientovat. Ne, není to matematika ani fyzika. Je to kurz tance. "Jo, tati, je to za tři týdny, musím mít bílý šaty, máma si ty svoje bílý nesmí vzít, musíte přijít, lístky stojí dvanást set pro oba bez občerstvení, nesmíš tu béžovou košili ani tu kravatu s ptáčky si neber, dáš mi na ty šaty?" vychrlila ze sebe, a když se opět nadechla dodala: "Jo, a musíš se mnou tančit..."

"Drahoušku můj," začal jsem, "všechno Ti splním, vyber si šaty, máma si vybere nové šaty, pak si koupíme lístky někam, kam bychom nikdy nešli, pak tam sníme chlebíčky, které bychom si nikdy nedali, pak si tam dáme šampaňské, které nepijeme, a pak si s Tebou zatančím, i když vůbec netančím. Ne, promiň, nezatančím, já mám totiž jen tohle sako..." ukázal jsem na pohozený omšelý oblek. "Uznej, že v tom nemůžu na bál," a ukázal jsem už konkrétně na vydřený loket, utrhané knoflíky na manžetách a vypáraný šev. "I když pohádka panna a netvor je pěkná..." uzavřel jsem svůj monolog k dceři. "Tak si taky koupíš nový oblek," řekla dcera
s lehkostí šestnácti let. Přesně s tím jsem ovšem počítal. "Víš dceruško, když zaplatíme všechny poplatky spjaté s Tvou bílou prodlouženou, obávám se, že na pánský oblek už nezbudou peníze," řekl jsem a zatvářil se smutně. V duchu jsem si pomyslel, že mé sako je vskutku univerzální a původní myšlenku, že mi vydrží až do rakve, se mi přes všechny obtíže daří udržovat při životě. Mém životě. To jsem si ovšem jen pomyslel. Náhle jsem uslyšel hlas, který dlouho mlčel. A ten hlas řekl: "To jsem ráda, že ses konečně rozhodl. S výdaji si nedělej starosti. Nový oblek ti koupím sama. V Bandi mají otevřeno i v neděli, takže můžeme vyrazit." "Teď v sedm večer?" zmohl jsem se na slabou obranu. "Právě. Mají až do osmi, takže tam teď nikdo nebude. Jdu se převléct," dodala má paní, aby mi došlo, že dny mého saka jsou definitivně sečteny.

"Tak to vidíš," řekl jsem saku, když jsme spolu osaměli v pokoji, "chtěl jsem si tě vzít na pohřeb a zatím budeš mít vlastní. Asi tě spálím v kotli," doplnil jsem, protože jsem si při pohledu na sako nedovedl představit, že by ho ještě někdo nosil. Nechat ho u kontejneru bezdomovcům mi připadalo nepatřičné, vzhledem k tomu, co jsme spolu prožili. Už jen ta svatba... Byli jsme si souzeni. Šel jsem napřed pro prstýnky. Teprve potom jsem si šel vybrat. Oblek, samozřejmě myslím. Tak se stalo, že nebylo možno vybrat si jiný, protože na ostatní už mi nezbývalo dost peněz. Prostě tam čekal na mě. "Vzhledem k tomu, jaký pakatel jsi mě stálo, a jak jsem se
o tebe nestaral, je obdivuhodné, že jsi vydrželo dvacet let. Teď je ovšem mezi námi konec," řekl jsem saku, když žena opět vstoupila do pokoje. "Cože?" zeptala se a pak vyjádřila nespokojenost, že nejsem oblečen ven. Hodil jsem na sebe sako a řekl, že jsem. Ani na poslední cestu jsem si ho nemohl vzít a do dómu pánských oděvů jsem dorazil v tričku.

V salónu samém se ukázalo, že i má žena se někdy mýlí. Byl totiž zcela zaplněný mladými muži, kteří se střídavě soukali do obleků a střídavě si vymačkávali uhry. Pochopil jsem, že prodloužená se skutečně blíží a zachvěl jsem se. Žena mě chytila za ruku, protože si myslela, že se chystám uprchnout. Dobře ví, že nesnáším fronty. To jsem ovšem neměl v úmyslu. Stejně jsme slíbili nějaké hostesce, že vyčkáme u baru, než se nám bude někdo věnovat. Odhadoval jsem, kdo to bude, protože to bývá důležité. Bylo tam několik prodavaček a jeden prodavač. Ten se mi nelíbil. Zvlášť se mi nelíbilo, jakým způsobem zkoušel, jestli kalhoty dobře padnou. Tomu mladíkovi to ale nevadilo a poslal si pro další várku kalhot. Byl jsem mu vděčný, protože tím zvýšil pravděpodobnost, že na mě prodavač nevyjde. Docela šikovná prodavačka se věnovala jinému mladíkovi. Vybírali rukavice. To bude hned hotové a půjdu na řadu, pomyslel jsem si. Jenže ten jinoch se tak potil, že nemohl rukavice sundat. Tedy, jestli tenhle bude chtít tančit s mou dcerou, dám mu gumové. Jedny vozím v batohu na kole, abych si nezasvinil ruce, když mi spadne řetěz, tak si je vezmu na prodlouženou, a když tak mu je půjčím. Chtěl jsem to říct ženě, ale přišla zase ta hosteska, že můžeme jít. Otočil jsem se
k východu, ale žena mě obrátila zpět.

Potom mám krátký výpadek paměti, takže nevím, jak se to mohlo stát, ale náhle jsem byl kompletně oblečen a to sako - mi sedělo! Dokonce tak, že jsem si ho doma odmítl svléknout
a zkoušel zda se k němu hodí lépe kravata s ptáčky nebo motýlek. Žena mě mlčky pozorovala a pak se mě zeptala: "Pěkné. Ale co tam budeš dělat ty?" Usmál jsem se. Vzpomněl jsem si na film pro pamětníky. Škola základ života se, tuším, jmenoval. Spousta skvěle oblečených mladých mužů - jako já - se účastnila školního plesu. Jednoho hrál Ladislav Pešek. "Já? Já se budu starat o společenský ruch!" odpověděl jsem a narovnal jsem si motýlka. "Ty jsi se zbláznil," stoupla si žena před zrcadlo, abych se neviděl. Byl to už její druhý omyl v jeden den. Ale mám ji rád, tak jsem neřekl nic. Ani to, že ona tam bude muset taky jít a mě by zajímalo, co tam bude dělat ona, když taky neumí tančit a já budu zaneprázdněn společenským ruchem...