Smog
Znečištění planety dosáhlo kritického stavu. Nějaké takové sdělení si můžete v různé formě přečíst kdykoli v čemkoli. Takže ho už ani nevnímáme. Je to pochopitelná obrana našeho mozku v zájmu zachování zdravého rozumu. Takových sdělení je inflační množství. Navíc jsou posunuta libovolným směrem podle toho qui bono. Dnes je možné vyjádřit se ke všemu. Říká se tomu svoboda slova a zaplať pánbůh za ni. Může se vyjádřit kdokoli. Tomu se říká pluralita názorů a zaplať pánbůh za ni. Je to technicky velice snadné a zaplať pánbůh za pokrok.
Výsledkem je ovšem také to, že znečištění veřejného prostoru dosáhlo kritického stavu. Ano, ta zem, Karle Kryle, je vskutku naší vlastí, jen kydání hnoje slovních polucí a servilita zvratků je dnes elektronicky bezbřehá. Vypouštění jedů a jiného sajrajtu děje se zcela legitimně v rámci boje za partikulární zájmy. Pokud vás politika nezajímá, dozvíte se alespoň řadu zajímavých věcí. Namátkou, kolik peněz můžete spořit v krabici od vína, na kolik by vás naopak přišlo, kdybyste chtěli postavit hnízdo čápům, jak vypadá sexy mozek nebo jak zhubnout pomocí tampónové diety. Pokud jste spíš romanticky založení, můžete snít nad znovuobjeveným žánrem milostné korespondence. Seriál vychází pod názvem špinavé prádlo. Jardovi Jágrovi dokonce některé díly chodí už fyzicky v 3D formě. Ale to je celebrita, vám obyčejným smrtelníkům musí stačit text na příslušných stránkách.
Pokud jste zjistili, že pořád nejste dost sexy a štíhlí a vyhodili počítač z okna, moc jste si nepomohli. Slovnímu smogu se nevyhnete ani v běžném hovoru, ale nám už zřejmě přijde blábolení bez hlavy a paty normální. Před třiceti lety se lidé smáli projevu Milouše Jakeše z Červeného Hrádku. Projev premiéra v demisi přednesený v poslanecké sněmovně ze dne 17.4. 2018 k zahraniční politice státu si s výše uvedeným nezadá. Ale to nám nepřijde. Buď jsme si zvykli, nebo to přes ten smog není slyšet. Ale třídit odpad jsme se nakonec naučili. S tím slovním balastem a svinstvem bychom měli taky něco udělat.
Já vím, řeknete, tomu se to kecá a sám sviní veřejný prostor jakýmsi fejetonem. Máte pravdu, člověk by měl začít sám u sebe. Přejdu z fejetonu na epigram. Bude to i praktičtější. Ten kdo se mě ze slušnosti bojí říct, že je to slabé, se nebude moct hloupě vymlouvat, že to nestihl přečíst. Poezie taky. Tu sice nečte nikdo, ale já jsem důsledný. Z elegie přejdu na haiku. Alespoň nebudu muset přemýšlet, kam dám čárku a kam ne. A protože předsevzetí je nejlépe plnit hned, s okamžitou platností jsem zredukoval mluvené slovo na nezbytné minimum.
Po třech dnech slovní diety se mi zdálo, že se žena nějak mračí. V rámci boje proti zbytečným řečem, jsem mlčel dál. Asi ji něco bolí, tak mi to může říct sama, nebo ne? Samozřejmě bobříka mlčení porušila ona. "To je hrozný, ty se mnou vůbec nemluvíš!" pronesla má drahá úvodník. Čekal jsem, že bude pokračovat a na znamení, že ji poslouchám, jsem vytáhl obočí a zavřel časopis. "Řekneš konečně aspoň á?" znělo trochu nelogické pokračování. Pokládal jsem to za řečnickou otázku a neříkal jsem tedy nic. Asi po třiceti vteřinách se žena prudce zvedla a rychle odešla z pokoje. Na můj vkus za sebou zavřela příliš hlasitě. Když přestala drnčet skleněná výplň dveří, rozhostilo se opět ticho. Ale bylo to nějaké jiné ticho a už se mi tak nelíbilo. Jestli já neřekl něco špatně?
Výhoda málomluvnosti spočívá také v tom, že si přesně pamatujete, co jste řekli a můžete si to zkontrolovat. Dnes jsem ženě řekl sedm vět. Byly to tyto: Dobré ráno. Kdy přijdeš? Co bude k večeři? ...se sýrem prosím. Uvaříš mi ještě kávu? Miluju Tě. Dobrou noc. No jistě. Je to zbytečně moc vět. Žena je unavená, to kafe jsem si mohl udělat sám. Myslím, že minimálně čtyři věty jsou navíc. Zítra to vylepším.
Dobré ráno.