Šprušle

Takový pěkný dopis. Taková těžká služba. Taková nebývalá spolupráce. A žádná odpověď. Tedy, v tom dopise nebylo zmínky o těžké službě, pouze poděkování za tu spolupráci. A ne snad ani proto, aby nadřízení věděli, ale pro ten sám fakt sounáležitosti, úcty a ještě něčeho dalšího, co už ani neumím vyjádřit, buď jak buď, žádná odpověď nepřišla. Kolega, jenž ten dopis napsal a tu službu sloužil, byl z toho trochu smutný. "Ále, jsou Vánoce, oni se probudí až na Tři krále a pak ti odpoví," snažil jsem se zahrát věc do autu, protože o Vánocích se nemá tesknit, na to bude dost času až pak, a stále je šance, že se něco v dobré obrátí nebo se na to alespoň zapomene. To jsem ještě netušil, jak prorocká jsou má slova. Jenže kolegovi to nestačilo, chtěl vědět proč. Taková ošemetná otázka. Proč se na takové dopisy neodpovídá? Nabídli jsme mu tedy několik odpovědí:
- Oni dobře vědí, jaké mají podřízené i bez dopisu.
- Z odpovědi, ať je jakákoli, neplyne žádný užitek.
- Přemýšlejí, co jsi tím vlastně sledoval.
- Čekají, až se vyjádří ten druhý.
- Není důvodem výše šprušle žebříčku, na které stojí pisatel?
K tomu jsem pohotově doplnil, že z nízké šprušle se lépe padá, abych pisateli spravil náladu.

Pak jsme se bavili o žebříku, že žádný není do nebe, a nahoře že můžeš dostat závrať, což mohu potvrdit, neboť jsem před Vánoci věšel záclonu a zatočila se mi hlava. A to jsem byl teprv na druhé příčli. Zkrátka, není to pro každého, lézt po žebříku až nahoru," dodal někdo. "Ale každý tam chce," doplnil jsem já. "Nesouhlasím, třeba tady, my co jsme tady, nikdo nemá zájem nikam lézt," začal mi oponovat mladý kolega. "My jsme tady ve sklepě," odvětil jsem klidně, "ale všude nad námi lidi šprušle milují, jen toho výraziva kolik vymysleli, pro stupínky na žebříku: Šprdliny, špricle, šprincle, žbrdle, šprušliky, schodky, šteble, stupínky, příčle, schůdky, brdlinka, šprošle, příčky a mnoho a mnoho dalších, a pro těch nemnoho, kterým se na nich dělá zle, k nám doputoval z Polska výraz szczeble. Hamlet to nevěděl, ale já to vím. Co bylo shnilého ve státě dánském. Šprušle. Měli bychom mít ve státním znaku místa lva žebřík," uzavřel jsem svůj výklad.

Mladý kolega sebral zbytky iluzí, které jsme mu ještě nestačili zničit: "Právě, my tady, tedy, tady" …"ve sklepě," napověděl jsem mu… "ve sklepě, ehm, nechceme, nechceme žebřík!" "Správně," pochválil jsem ho. "Kam bys na něj tady asi tak lezl? Ostatně, ani by neměl kdo. Tenhle je starej a unavenej, tenhle má rád akorát šprdliny, tenhle tu není, protože se zbláznil a ty jsi věřící tak nějak doopravdy, takže anomálie." "A ty?!"  "Já? Já jako malej strčil v postýlce hlavu mezi šprušle a museli mě vyprošťovat. Od tý doby mám na šprušle fóbii," řekl jsem měkce. "No, tak vidíš," usadil mě ten jediný z nás, k němuž ještě bývá připojováno slovo nadějný.  "Jenže my jsme taky anomálie, i když z jiných důvodů, než ty. Anomálie rovná se nereprezentativní vzorek. A jak jistě dobře víš, takový je ze klinické studie vyloučen." "A co z toho vyplývá?" "Počítá se přece jenom to, co projde řádnou klinickou studií. Jak ses připravoval k atestaci, že tohle nevíš?"  "Dobře, dobře, ale co ty šprdliny?" zamlouval své neznalosti  nadějný kolega. "Jó, šprdliny, přesně nevím, odkud to přišlo, ale evokuje to nemravnosti."

Po těchto slovech se rozhostilo dlouhé ticho, v němž ovšem nikdo nedumal o státě dánském, o Hamletovi, který musel dělat blázna, aby se jím nestal, o kolegovi, který se zbláznil doopravdy, ale o nemravnostech, protože to je cesta, jak se nezbláznit a přitom nedělat blázna. Snad jen nadějnému kolegovi to může vrtat hlavou, a protože ho mám rád a mám o něj trochu strach, ticho přeruším: " Z důvodu věku nemůže znát pořad Deset stupňů ke zlaté, osvětlím tedy stručně, oč tam šlo. Jednalo se o soutěžní pořad, kdy si po každém úspěšném kole postupující stoupl o schod výše k vrcholu pyramidy. Když soutěžící obstál v soutěži podesáté, získal finanční odměnu. Nebylo ale každému souzeno dostat se na vrchol. Většina záhy vypadla ze hry. A — samozřejmě, během jednoho dílu nebylo lze dostati se k pokladu. A — došlo tedy na stále stejnou a nesoutěžní otázku. Přijdete příště? Nikdy nikdo neřekl ne. Od té doby se změnil jeden režim, pět prezidentů, devět ředitelů této nemocnice, manželek kolegů nepočítaně — ale všichni vždycky přijdou i příště.

A na Tři krále přišla i odpověď na dopis. Byla jen jedna. Stálo tam, že pisatel chybně uvedl jednu osobu v mailing listu, neboť tato již funkci nevykonává, naopak opomněl uvést jinou osobu, která zase jinou funkci vykonává. Ale pisatel nemusí být smutný, není v tom sám, již dlouho mám pocit, že mi v životě cosi chybí a naopak něco jiného přebývá.