SPZ

Mám-li volno, chci, aby mi bylo opravdu volněji. Dál od světa jenž rozhoduje, vládne, řídí a určuje. Od světa, v němž dáno je mi žít. Tedy dál od lidí, od řečí, od slov. Když od slov, tak do ticha. Když do ticha, tak do přírody. Ale daleko, protože blízko - to jsou lidé. Oni sice žádnou blízkost netvoří, ale myslí si to, proto se shlukují a mluví. Prostě Dál od hlučícího davu. A když dál, tak po dálnici.

Jedu si tedy takhle po té dálnici, hezky to drncá, asi už předzvěst těch hor, a co byste taky chtěli za ubohých patnáct stovek za dálniční známku, a když to konečně dodrncalo a já vystoupil z vozu, zjistil jsem, že jsem ztratil značku. Řádnou, homologovanou, státní poznávací značku, která mě stála trochu peněz a hodně času. Kdysi, v nějaké slabé chvíli, jsem se rozhodl, že nebudu hrát se státem podle jeho pravidel. Já totiž budu hrát fér! Takže místo původní, nestátní státní poznávací značky, kterou jsem dostal zadarmo k novému nosiči na kola, pořídil jsem značku homologovanou, opatřenou symbolem státu, dalším plastickým symbolem a všemi razítky, značku schválenou státní autoritou. Značku proti níž nemůže namítat nic ani nejpřísnější policista. Podíval jsem se pod auto, do kufru, dokonce i do přihrádky pro doklady. Značka nikde. Co se dá dělat, povzdechl jsem si, a na cestu zpět jsem přehodil zadní značku z auta na nosič. Ten drncavý úsek jsem pro jistotu objel po okreskách. Trvalo to sice déle, ale zato mi už nic z auta neupadlo.

O čtrnáct dnů později jsem požádal na magistrátu města Brna odboru dopravy o další homologovanou značku. Dostal jsem formulář a než jsem se stačil zeptat, co znamená VIN vozidla - v druhém políčku ve třetím řádku - magistrátní paní někam odešla. Vrátila se za půl hodiny, když už jsem měl zbytek formuláře skoro celý vyplněný. "Na co potřebujete čtvrtou značku?" zeptala se mě paní dopravní přísně. "Na nosič," odpověděl jsem bezelstně.  "V našich záznamech stojí, že jsme vám třetí značku poskytli už loni." "No tak mi poskytněte čtvrtou, já si ji zaplatím," řekl jsem už trochu netrpělivě. "To nejde, máte nárok na tři značky," zamítla úřednice mou žádost. "Kam byste si ji asi tak dal?" dodala ještě. Měl jsem odpovědět, jak mě napadlo v první chvíli, tedy za klobouk, ale místo toho jsem začal vykládat o hrbolaté dálnici. "Proč jste neoznámil ztrátu značky ihned?!" přerušila mé vyprávění Paní všech značek. "Nevěděl jsem, že se to musí," hlesl jsem, a hned jak mi hlas hlesl, ocitl jsem se o čtyřicet let zpátky, v ředitelně, coby žáček, který rozbil ve třídě okno. "Musí! Co kdyby ji někdo zneužil?" objasnila mi zástupkyně ředitele, a zatímco jsem přemýšlel o zneužité značce, sebrala mi formulář a dala jiný. Sedl jsem si do kouta a začal ho tupě vyplňovat, ale na konci stránky jsem se zarazil. "Já ale nechci nové značky, mně stačí jedna původní." (Nezralý žáček se ještě občas pokusí o vlastní názor.) "Původní značky demontujte a přineste nám je co nejdřív," odpověděla mi autorita. "Víte co? Tak na to zapomeňte." A s těmito slovy jsem se zvedl od rozpracované Žádosti o novou registrační značku. "To nejde, ztracenou značku musíte vrátit," pokoušela se mi zabránit v odchodu zástupkyně školy, ředitele a dopravního odboru magistrátu města Brna. "Pomyslel jsem si, že to půjde dost těžko, ale nahlas jsem řekl: "Tak jo, já se po ní podívám. Jsem hrozně nepořádný, určitě ji někde doma najdu." "Ale původní značky musíme zatím zrušit, protože kdybyste ji nenašel...!" "Prosím, prosím, nerušte je, já ji určitě najdu, budete mít práci navíc," smlouval jsem. "Já nevím," zaváhala dopravnice, "já se půjdu poradit s kolegyní. Čekal jsem až se poradí s kolegyní, která se musela poradit s jinou kolegyní, která si to šla ujasnit s další kolegyní, která - to už nevím, protože mě to čekání přestalo bavit a odešel jsem domů.

Doma se mi ulevilo. Ale jen nakrátko. Hned další den jsem si uvědomil, že státní správa nezapomíná a prožil tak několik následujících dnů v obavě, že najdu ve schránce výzvu s kulatým razítkem, abych vrátil značky spolu s tučnou pokutou k tomu. Když se několik dalších dnů nic nedělo, na chvíli jsem se uklidnil, ale pak mi kamarád, který před deseti lety zapomněl zaplatit za popelnice a splácí je dosud, dal vzpomenout na know how, kterého státní instituce rády využívají. To know how se jmenuje penále. Takže jsem to nevydržel a zavolal na dopravní oddělení magistrátu města Brna. Několik dlouhých chvil jsem čekal než paní, která to zvedla, se zvedla a našla kolegyni, která našla kolegyni, která sehnala kolegyni, která se upamatovala na můj případ. Ještěže státní správa nezapomíná. Za trest, že jsem nevyčkal rozhodnutí správy, byla má žádost stornována. Budu prý muset přijít znovu, hezky od začátku. Poděkoval jsem, a než jsem zavěsil, pokorným hlasem jsem pravil že přijdu ihned. Ihned poté, jak najdu tu značku.