Stopy

U malých dětí, zhruba ve chvíli kdy naučí se chodit, aktivuje se loužový radar. Takový capart, spatří-li kalužinu, zapomene v tu chvíli i na ten ožužlaný rohlík, který by jinak byl po dobu jeho okusování středobodem capartova světa. Byl by, nebýt kalužiny. Pro samostatně chodící dítě jehož věk lze spočítat na prstech jedné ruky, neexistuje větší rozkoš než ta, způsobená vstupem do louže. Prudkým vstupem. Tohle vysvětlovala nějaká psycholožka potřebou dítěte rozrušovat ustálenou hladinu skutečnosti. Ano, tohle je vědecký popis čvachtání v louži.

Psycholožka se ovšem mýlí. Jednociferně staré dítě není tak rafinované, aby chtělo rozrušovat skutečnost. Jemu se ještě realita líbí. A zvlášť kaluž. Vůbec ji nechce ničit. Naopak. Tiskne ji na chodník ve svých malých, mokrých stopách. Jednou to nikdy nestačí, zákon zanechat na světě své stopy je tak silný, že jej uznává i dítě, které ...které se právě rozběhlo, protože tamhle je další kaluž.

Když jsem byl jen o něco málo starší a kaluž, byť řádně kalná a hluboká, mě už neuspokojovala, začal jsem chodit k Bečvě. Toho pstruha se mi rukou sice nikdy chytit nepodařilo, zato to mělo tu výhodu, že bylo mokro a cákavo, i když nepršelo. Když jsem pak jednou otiskl své stopy do koberce v pokoji, babička lamentovala. Ale dědeček pravil: "Vždyť to za chvíli uschne, je to přece jenom voda."

Když dítě zestárne a pochopí tento  výrok, stane se dospělým. A okamžitě začne usilovat
o zanechání stop, které mají trvanlivější charakter. Začne tedy s plozením potomků. Zprvu se to zdá jako rozumný nápad. Hůře je, když člověk zjistí, že tyhle šlápoty byly krok vedle. Ale to už se nedá nic dělat. Chtěl, aby tu po něm něco zbylo, tak se mu to povedlo. Je na to dokonce i úsloví. Kam šláp, tam sto let tráva nerostla.

Jiní lidé jdou na to jinak. Neusilují o stopu genetickou, ale jakoukoli jinou. Nedostižnou metou je jim šlépěj ze stejnojmenné povídky Karla Čapka. A když už nemůžou být někde a nějak, jak ještě nikdo před nimi nebyl, tak musí být alespoň všude. A když to nejde všude, tak musí být někde, kde to stojí za to. Místa, kde to stojí za to, jsou bud´ taková, kde vám jde o život
(Mt. Everest nebo slum v Rio de Janeiru) nebo místa, kde si udělal selfie Justin Bieber
a Britney Spears. Co si vyberete je jedno, hlavně tam musíte udělat stopu. Musíte ale rychle, protože pod Everestem je už takový svinčík, že se tam nějaká obyčejná stopa ztratí.

Existuje ještě jedna skupina skupina lidí, kterou potomci, hory ani video vlastního bungee jumpingu z mrakodrapu v Singapuru okázale nezajímají. Říkají si umělci a tváří se, že jsou nad dělání stop povzneseni. Opak je pravdou. Právě oni touží po stopě nejvíc nesmazatelné
a tvoří DÍLO. To se třeba v literatuře dělá tak, že se pravidelně co rok, maximálně dva, vydává kniha. První je objevná, druhá potvrzující, třetí až pátá je netrpělivě očekávaná. Čtvrtá až šestá posbírá všemožné ceny, kromě ceny za celoživotní dílo. Tu dostane kniha osmá. Všechny dohromady jsou pak vydány jako DÍLO. Sedmá kniha tam není, protože byla skandální a navíc to autor zakázal.

Začal jsem taky psát. Ale ne DÍLO, ale úplně obyčejnou básničku o horách a havranech. Báseň by měla být neobyčejná, jinak nestojí za to ji psát. Neobyčejnost této spočívala v tom, že si ji napíšu jen tak pro sebe a až přestane pršet, tak ji celou smažu. Tečka, CTRLA, delete. A zase zmizí. Beze stopy. Že je to nesmysl? Ale není. Jeden můj známý taky leze po horách.
I v Himálaji. Ale neleze na Everest. Podniká výstupy na bezejmenné nižší vrcholy, neznámými cestami. To by byly stopy! Jenže ty on nezanechává. Vrací se bez dokumentace, zato se všemi věcmi, se kterými se vydal vzhůru. Stopy nejsou. Tak. A protože stále pršelo a já nevylezu ani na Gerlach, měl jsem už v počítači pětitisícovku, déšť, malé i velké kameny
a právě jsem přemýšlel, že havran se tam ani nehodí. Havran má sedět na bělostných ňadrech Pallas Athéné. I Skácelovi odletěl z čela. Takže havran nevermore. Ale co teď? Havran letí nad lesy, jen větry jdou dál. Tak měl pěkně nakonec odletět beze stopy a pak už tečka CTRL A a delete. Taky už přestávalo pršet... vtom zazvonil telefon. Byl to fyzik a měl žízeň. Vysvětlil jsem mu, že přijdu jen co dopíšu báseň a zase ji smažu. Chvíli byl zklamaný, že už jsem pil, ale když jsem mu ozřejmil o co mi jde, překvapil mě tvrzením, že nic nezmizí. Prý to sice můžu smazat, ale v nějaké formě jedniček a nul a ještě nějak rozložených se prý ta báseň někde v kosmu uchová. Tohle se mi vůbec nelíbilo. Stopy mají mizet beze stopy. Přestalo pršet. Pak mě to napadlo. Řekl jsem fyzikovi, že přijdu za dvě hodiny a ukončil hovor.

Napřed jsem našel v počítači takový ten malovací program, kterým můžete kreslit do textu. Zvolil jsem tu nejčernější čerň, která se nevyskytuje ani v mezihvězdném prostoru a pečlivě jí začernil všechna slova v té básni. Pak jsem si obul sandály a vyrazil do hospody. Měl jsem půldruhé hodiny čas, tak jsem šel  oklikou. Cestou jsem nevynechal ani jednu kaluž. Když jsem dorazil do hospody trochu mě studily nohy, zato chodníky už byly docela suché.