Strašidelný dům II.

Telefonoval mi přítel Fyzik, a sdělil mi, že na pivo tento týden nejde, že teď bude více doma, když už tchyně odjela. Zeptal jsem se, proč mi tedy volá, neboť Fyzik nikdy nic nedělá jen tak. "Chtěl jsem se zeptat, jestli u vás ještě straší," prohlásil Fyzik jako by se nechumelilo. "Bohužel," odpověděl jsem chmurným hlasem. "A proč se na to vůbec ptáš?" pokračoval jsem, protože jsem nechtěl rozmazávat tu poslední příhodu s televizí, kde Duch pomíchal kanály tak, že než jsem našel ten s pořadem, který chtěla sledovat má žena, pořad skončil. "No, celý minulý týden, (to ještě tchyně hlídala Fyzikovy nemocné děti) když jsem se vracel v noci domů, ozývaly se z vašeho domu strašné zvuky," vysvětlil mi Fyzik. Mohl jsem ovšem příteli přiznat, že máme ložnici do ulice, spíme s otevřeným oknem a přímo pod ním já, a náš Duch patří mezi druhy, které se obejdou bez rámusu, tropí svá alotria potichu jako zloděj, a že tedy zřejmě slyšel něco jiného, ale Fyzik by zase zesměšňoval paranormální jevy, protože je to fyzik, a tak jsem jenom utrousil, že tomu už brzy udělám přítrž. "Ano? A jak to uděláš?" vyzvídal přítel. "Nech se překvapit," řekl jsem, protože jsem si vzpomněl, že před šesti lety jsem o tom, jak u nás straší, psal a slíbil pokračování, na něž dosud nedošlo, přestože dosud straší.

Jak už tedy víte, náš Duch je neslyšný a neviditelný. O to víc je pak vidět, co napáchá. Ty trable s prádlem se mi nakonec podařilo vyřešit tím, že mizející oblečení nehledám, vezmu si vždycky to, co je nejblíž, případně se nechám obléknout svou ženou. Když Duch seznal, že jsem stal k netečný k tomu, v čem chodím, soustředil se na nábytek. Nejdřív mi zamkl zásuvku a ztratil klíč. Když jsem klíč našel, nedalo se s ním nic otevřít, protože Duch s ním otvíral konzervy s tuňákem. Potom si oblíbil obrázek v předsíni. Někdo by to mohl považovat i za roztomile praštěné, mít obraz pověšený nakřivo, já ne, na pořádek si nepotrpím, ale nesnesu, když obrazy visí šikmo. Obraz jsem tedy narovnal, ale druhý den byl opět nakloněný doleva. A další den zase. Zase. Zase. Zase. Pak mi Duch sebral vodováhu. Tak jsem tam dal jiný obraz. Zase. Dal jsem tam AUDI kalendář od švagra. Auta jela z kopce. Pak přišel advent, tak jsem tam pověsil jmelí. Kostrbaté jmelí Ducha zmátlo, ale už v dubnu ho žena vyhodila, tak jsem poprosil přítele Malíře, aby mi s výtvarným problémem pomohl. Malíř mi věnoval artefakt, kostrbatý jako jmelí. Artefakt žena vyhodila ihned. Nechal jsem tam holou zeď. Kde nic není ani Duch nebere. Začal mi brát věci.

Zatímco u oblečení by se dalo mluvit o jisté nahodilosti, u záručních listů ne. Sebere vždycky ten, který je od přístroje, který se vzápětí porouchá. Ostatní záruční listy mi blahosklonně nechá k opětovnému seřazení. Zmocnily se mě obavy. Duch, jenž vidí do budoucnosti, jistě poškodí mou skvěle nastartovanou kariéru úspěšného spisovatele! Rychle bezpečně schovat rozepsaný scénář! Aha, sám už jsem ho zamkl do šuplíku. Ale kde je klíč? Ve špajzu u tuňáků. Ne, tam není. Pod svícnem je nejvíc tma, že by…? Ne, mezi klíči taky není. Vlastně, teď si vzpomínám, že vzápětí poté, co se vyměnil šuplík,  nový klíč zmizel a do zámku jsem nacpal párátko a plastelínu, aby si Duch nemohl odemknout a ukrást scénář. Hergot, já chci svůj scénář! Hééj rup! A šuplík je venku. Ale scénář nikde. Jakási účtenka, básnička, co je tohle? Záruční list, plastelína… Hele! Klíč od šuplíku.

Scénář jsem nakonec našel zahrabaný na psacím stole přímo nad tou dírou, kde býval šuplík. Duch si ho chtěl jenom přečíst a vrátil mi ho. Jen přitom ztratil šest stránek a ostatní přeházel tak, že už z toho nikdo žádnou hru nesestaví. České divadlo však o zásadní dramatické dílo jednadvacátého století nepřijde. Četl jsem to, jak to sestavil a proškrtal Duch, a je to lepší než původní verze. Pošlu to do Dilie tak. Jen musím uvést Ducha jako spoluautora, abych ho nenaštval.

Protože se tím ukázalo, že Duch je vzdělaný a umí číst, napadlo mě, že si ho usmířím a nechal mu na stolku v obývacím pokoji knihu Strašidlo cantervillské. Kniha má smírný konec a takové vyznění, že jsem si musel pogratulovat k tomuto nápadu, v duchu už jsem viděl, jak s Duchem uzavřu spojenectví a bude se mi všechno dařit a budu silnější a mít štěstí a a a až jsem usnul. Ráno jsem vešel do pokoje a místo Oscara Wilda ležel na stole Edgar Allan Poe. Otevřený na povídce Zánik domu Usherů.

To už jsem dostal opravdový strach. A pak mě polila čistá hrůza. Jdu z práce domů a už z dálky slyším strašlivý řev. Snad to není od nás? Je to od nás! Tak už to začalo! Duchovi už nestačí noční bezhlesné toulky, při nichž posunuje obrazy a čte cizí scénáře, ale začal skutečně řádit. Běžím domů a hlavou mi běží sekvence z filmů V zajetí démonů a Vřískot. Doma zjišťuji, že přijela Návštěva. Návštěva s sebou přivezla tři malé děti.

Varoval jsem Návštěvu před Duchem, už jen proto, že dítě, které se bojí, nedutá, ale dutali dál o sto šest. Vůbec nic si z Ducha nedělali a ještě vyřešili ten problém s holou zdí, kam se nedá nic zavěsit. Namalovali tam obrázek. S tímhle nehnul ani Duch. A zrovna by mohl, protože je taky nakřivo a ten domeček padá. Vlastně, po celou dobu Návštěvy se Duch vůbec neprojevil. Celé tři dny… Tudy na to! Vymýtím Ducha dítětem.  Zdravý novorozenec má plíce jako měch. Vydrží řvát nepřetržitě celou noc. Ale vlastní dítě už nepřipadá v úvahu, zeptám se dcery, jak na tom je… Takže, prý až vystuduje, až se podívá po světě, až si najde práci, až si zařídí bydlení. A potom si ještě dobře rozmyslí, jestli mi ho půjčí. S takovými požadavky se vnoučat nedožiju. Leda bych se odstěhoval pod most a přenechal dceři strašidelný dům. Bylo by to řešení, jak se zbavit Ducha, pod mostem profukuje tak, že to každého Ducha odfoukne. Ale ani bezdomovec to dlouho nevydrží. Pod mostem, přes který chodím nejčastěji, je třetí křížek během roku a půl. Takže tam taky straší, a tak tam nepůjdu. Nezbude mi, než si vypůjčit cizí děti. Ale kde je psáno, že to vydržím déle než Duch? Copak ten, ten si zaleze někam do své díry, kde je sice smrádek, ale teploučko a počká, až se to přežene. Je to přece český Duch. To mně zatím rupnou nervy, a kromě Ducha bude v domě i vrah. Takhle to nepůjde.

Vypátrat Ducha ovšem také nejde. Každý strašidelný dům skrývá tajné místnosti, které obyvatel domu nikdy nenajde. Odkud jinud by se vždycky zjevily věci, které jinak vůbec neexistují. Vánoční ozdoby, váza na sto růží, omáčník, zvon na ucpaný záchod a řada dalších. V nějakých temných slujích pod domem také spí Duch a vodní vysavač. Na jaře, v létě a na podzim jsem vysavač nikdy neviděl, ale vždycky před Vánoci se probudí a číhá na mě za dveřmi obývacího pokoje. Svedu s ním pak nerovný souboj, na jehož konci se mi jej podaří zkrotit natolik, že z něj nic neupadává a neteče. Drak sice mocně funí, ale to nic není, já funím mnohem víc, protože je ho třeba osedlat a vysát a vyklepat všechny koberce. Drak se mi pomstí tím, že po vysmýčení celého domu se začne tvářit jako hodný koníček a toho je třeba vydrhnout a vysušit. Takže večer je dům čistý, drak čistý, jen já jsem špinavý jako prase. Nevadí, hlavně, že princezna je spokojená. Ne, není, mám se jít ihned umýt. Duch se zatím zlomyslně pochechtává, protože dům čistý, drak čistý já čistý, to se bude spinkat... a co ta špinavá vana?!

Letos jsem byl po souboji s drakem vyčerpaný víc než jindy, ploužil jsem se po domě jako mátoha, až se mě má paní zeptala: "Co tady strašíš?!" A tu osvítil mě Duch! Nikoli ovšem ten náš, ten umí světla jenom zhasínat, zvlášť když jdu do sklepa, ale ten pravý, svatý! To je nápad! Sám se stanu strašidlem! A nedá mi to už ani moc práce. Duch brzy pozná, že má konkurenci. Bude se mě bát jenom potkat. Přestal jsem se holit a stříhat a brzy půjdu k zubaři, který mi vytrhá zuby. I jinak dělám pozoruhodné pokroky. Nevstávám v noci pouze v hodině duchů, ale znovu kolem třetí a někdy ještě jednou před rozedněním. Naučil jsem vrzat klouby. Nahlas šoupu nohama. Skřípu zuby. Zatím jsem ještě nedosáhl takového mistrovství, aby Duch odtáhl, ale to nebude dlouho trvat. I moje žena si to myslí. Prý, jestli to takhle půjde dál, bude se muset odstěhovat.