Strašidelný dům

Zachmuřený listopadový den. Cosi začalo padat z oblohy. Vítr ohýbal větve v nepřirozených úhlech. Zlomeniny už bylo jen slyšet, protože padla tma. Úplně a doma nikdo. Tedy kromě mě. Také nepřirozené. A to je ta pravá chvíle, pustit si strašidelný film.

Hororový žánr byl vynalezen proto, aby se člověk mohl bát něčeho, co si sám vybral a ne toho, čeho se bát nechce. Takže sledování duchů není vůbec bezduchou zábavou, ale promyšlenou terapií. Léčebné postupy jsou ovšem různé. Známý mi nedávno doporučoval nějaký moderní . Exploatation tomu říkal. Já myslím, že když člověk potřebuje zvracet, stačí si strčit prst do krku.

Rozhodl jsem se bát v soukromí a ne v kině, takže místo kýblu popcornu jsem si nakrájel na kolečka domácí klobásku a kyselou okurku a vzal si krajíček chleba. Vidíte, jak jsem skromný. Taky místo dvoulitrové coca coly mi stačilo poloviční množství nápoje. Černou barvu jsem se rozhodl stylově zachovat a otevřel jsem si Choo Choo Imperial Stout z minipivovaru Antoš.

Vše jsem si pečlivě nachystal dopředu. To je velice důležité, protože pokrm funguje jako záchranná antišoková terapie během vypjatých scén a tušil jsem, že v průběhu filmu bych se neodvážil otevřít dveře od špajzu. Pokud je v domě hrůzy spíž, vždycky se tam něco ukrývá. Kromě všelijakých dobrot i něco velice nepěkného. Takhle to v životě chodí, a proto je třeba vzít si dobroty předem!

Když jsem rozmístil pochutiny na dosah ruky, zapálil jsem několik svící a pustil film. O hlavním hrdinovi vám toho mnoho nepovím. Jednak jich tam bylo víc a stejně umírali dřív, než jsem stačil k nějakému z nich pocítit sympatie. Ale to byl zřejmě také terapeutický záměr. Aby mi nebylo líto člověka, kterému projíždí kyvadlo nástěnných hodin břichem sem a mezi lopatkami zase tam. Nebo jiného člověka, který postupně sám sebe přikládal do krbu. Přišlo mi to trochu přitažené za vlasy. Stejně jako ta žena, na jedné z věžiček toho baráku. Ten dům sice vypadal nezateplený a stál o samotě na kopci, kde vytrvale pršelo a foukalo, ale že by tam byla až taková zima? Pro jistotu jsem vstal a pootočil kolečkem na topení. Když už to dál nešlo, vrátil jsem se do křesla. Jeden z hrdinů si taky sedl do křesla a to ho vcuclo dovnitř. Rychle jsem vstal z křesla a lehl jsem si na pohovku. Další hrdina si zrovna lehl do postele. Pod postelí se začalo něco hýbat. Vstal jsem z pohovky a rozložil rozkládací postel. Taky jsem pečlivě prozkoumal úložný prostor. Duch tam nebyl. Našel jsem jen prázdný sáček od bonbónů, skákací kuličku a ten cyklistický šátek, který hledám už čtrnáct dnů.

Rozborka a sborka sedačky mi zabrala nějaký čas, takže naplnění osudu hrdiny v posteli jsem propásl. Když jsem začal zase sledovat film, byla už postel prázdná. Vše bylo netknuté, jen na zdi vlevo byl velký hnědý flek. To mě nevzrušilo. Taky jsme měli podobný. Dokonce dva. Ale před půl rokem jsme vymalovali a duchové mají smůlu.

Jak postupně ubývalo obyvatel domu, začalo mi docházet, že hlavním hrdinou bude dům samotný. Záporným hrdinou. No ovšem, už před čtyřiceti lety Monthy Pythons´ varovali před zdivočelými domy. Oživlé budovy přepadaly osamělé chodce a pohlcovaly je. Tak takhle je to! Odhalil jsem pointu filmu půlhodiny před koncem a přestalo mě to bavit. Taky mě všechny úkony, které jsem během sledování filmu udělal, vyčerpaly natolik, že jsem se cítil jako ty mátohy v něm. Odebral jsem se proto do ložnice.

Jenže jsem nemohl usnout. Zjistil jsem, že ticho v prázdném domě nabobtnalo do nečekaných rozměrů. Důvodem byla zjevně nepřítomnost dalších členů domácnosti. A tak jsem v tom olbřímím tichu náhle silně zatoužil po své ženě. Ale čím víc jsem se vykláněl z okna, tím víc nešla. A potom mě vystrašily úplně cizí zvuky. Jako by někdo lapal po vzduchu. Podivné bublání přešlo v tenounké zakvílení, které bylo umlčeno hrůzu nahánějícím pazvukem. Jako když se srká polévka. Celý talíř. Naráz.

Nikdy bych nevěřil, že je možné přinutit vlastní organismus, aby vypnul všechny své funkce,
a soustředil veškeré své bytí do jediné z nich. Nehýbal jsem se, srdce mi netlouklo, nedýchal jsem, ale zato jsem slyšel o čem se baví soused, který si šel zakouřit před hospodu o třista metrů níž. Dozvěděl jsem se, jak se hubí krtci, ale jinak nic. V domě zavládlo hrobové ticho.

Bylo mi jasné, že teď už tuplem neusnu, jenže prášek na spaní jsem si na rozdíl od klobásy dopředu nenachystal. Bylo pro něj nutno sejít o patro níž do kuchyně. To ovšem znamená vstoupit do chodby! Chodba má dvě nepěkné vlastnosti. První je, že je dlouhá. A to tak, že není vidět, co je na jejím konci. Když je náhodou chodba kratší, vede zaručeně za roh. Tam taky není vidět. (I když Fyzik si jednou vyrobil a instaloval celou soustavu čoček a zrcátek, takže s nimi viděl po celém činžáku. A přesto to nedopadlo dobře. Ale to je jiný příběh.) Druhou vlastností chodby je, že z ní vedou dveře. Za těmi dveřmi... Co je vlastně za těmi dveřmi?

Přese všechno jsem sebral odvahu a vydal se do kuchyně. Napadlo mě totiž, že skříňka, kde máme lékárničku, stojí na lednici. A v té lednici je druhá klobáska pro případ, že film bude dlouhý. Na schodišti jsem přemýšlel, jestli na to spaní přece jen nebude prášek lepší
a rozhodl jsem se, že otevřu skříňku i ledničku naráz a vyberu si to, na co budu mít větší chuť. Na to už ovšem nedošlo. Vstoupil jsem do kuchyně a zakopl o mrtvolu. Než jsem přišel na to, že to je ženina taška, ve které nosí věci na cvičení, někdo vyšel z koupelny a zeptal se mě: "Co tady strašíš?"

Když mi došlo, že to chlupaté za mnou není nějaké lidožravé zvíře, ale župan mé ženy
a v něm ona, ohradil jsem se. "Já?! To mi řekni ty, když už jsi konečně doma, musela jsi slyšet..." a vylíčil jsem jí dopodrobna, co jsem musel vyslechnout. "Hm, to bylo, jak jsem vypouštěla vanu," odpověděla mi.

Pokud něco víte o strašidelných domech, nemůžete se spokojit s takovým vysvětlením. Podezření, že v našem domě straší, jsem měl už té doby, kdy jsem se do něj přistěhoval. Věci osobní potřeby záhadně mizely a zase se objevovaly. Nejčastěji šlo o oblečení. Ale protože jsem ho většinou našel voňavé a složené v prádelníku, usoudil jsem, že duch je neškodný
a nechal jsem ho na pokoji. Postupem doby se mi začalo zdát, že úplně hodný duch není. Některé věci jsem našel v popelnici a některé nikdy. Ale rozhodl jsem se ducha nedráždit, třeba to je jen takový rozmar, a nechá toho. Jenomže po shlédnutí filmu mi došlo, oč všem strašidelným domům jde. O ovládnutí jeho obyvatel! A je jedno, jaké k tomu používají metody. Podíval jsem se na svou ženu. Ona tu bydlí od malička. Je možné, že by ji už měl dům ve své moci? Rozhodl jsem se, že nás zachráním.

"Musíme se přestěhovat!" začal jsem rozhodně. "Proč? A kam?" divila se žena. "Do bytu. Maximálně 2+kk. Ale radši do garsonky." "Do garsonky? Zbláznil ses? A kam dáme děti?" kladla má žena jednu otázku za druhou. Poznal jsem, že vymýtit z ní zlé síly bude vyžadovat trpělivý a dlouhodobý přístup a šli jsme raději do postele.

Tohle se stalo loni v listopadu a dosud jsme se nepřestěhovali. A to přesto, že jsem si argumenty pečlivě ověřil. No, slyšeli jste copak někdy o strašidelné garsonce? A v paneláku? Kdykoli se mi zdálo, že kletba začíná slábnout (Využíval jsem šikovně chvíle, kdy celý organismus, napadený nečistými silami, byl slabý. Například po auditu v její práci, po malé společné sedmdesátikilometrové vyjížďce na kole, o půl třetí ráno a tak podobně) skončilo to ale vždycky na těch dětech. S tím jsem si nevěděl rady. Až do včerejška! Včera jsem totiž viděl film Satan přichází. A takové to bylo zpočátku krásné miminko...