Strategie a taktika
Strategie a taktika jsou základní prvky šachové hry. Pokud chcete dosáhnout úspěchu, musíte je sledovat a využívat po celou dobu partie. Pokud je soupeř v jejich chápání před vámi, prohrajete. Tisíckrát omleto a znovu ověřeno při každém šachovém klání, minulý týden třeba na mistrovství Moravy a Slezska v šachu. Když jsem se odtamtud vrátil, otevřel jsem si časopis českých lékárníků. Ale četl jsem zase tuto větu: K dosažení našich cílů musíme využít strategii a taktiku. Podíval jsem se na obálku, jestli držím v ruce opravdu stavovský časopis, který díky členství v komoře farmaceutů povinně odebírám. Ne, nepřehmátl jsem se a zmíněná věta, která se dál rozvíjela v duchu úvodního motta, byla součástí článku nadepsaného editorial.
Když jsme u těch cílů, myslím, že cílem časopisu českých
lékárníků není stát se periodikem evropského formátu. Jistě, editorial zní světověji než úvodník, ale je to také něco
trochu jiného. Smyslem editorialu je sdělení programových cílů redakce.
V tomto jsem se pouze dověděl, kterak jich dosahovat. Jak jinak než pomocí...
V tom byl editorial logický, v duchu
v úvodu zmíněné poučky.
Chápu, že když něco
po někom chcete, není taktické začít větou o tom, jak je Dotyčný neschopný
ignorant a problému vůbec nerozumí, chápu, že k prosazení cílů je třeba
dlouhodobé plánování, chápu to všechno co, s kým, jak, kdo a na koho,
komu, co. Těch pádových otázek je asi dvacetosm, ale nehodlám vás zatěžovat
politickou gramatikou.
Z tohoto přediva ovšem, pletou se i partie reálného
žití. Takticko-strategické metody používají se s úspěchem a pro něj samý a nic s tím
nenadělám. Jenže, co když je nechci uplatňovat? Třeba jen kvůli tomu, že výše
uvedený Dotyčný je skutečně hňup nebo ještě něco horšího.
Možná jste si někdy položili podobnou otázku. A možná jste
si pak odpověděli nějak ve smyslu, že všechno je věc míry, kam až je nutno zajít
a váhy dané záležitosti. Nic proti kupeckým počtům, ale já mám trvale problém s tím,
že ta váha je značně gumová. Proto mě napadlo, že strategii a taktiku nechám striktně
pouze pro bitvy dřevěných figurek. Jinak nic. Ať je Dotyčný blbec jakéhokoli ražení a šarže. A čím víc blbec
není, tak tím víc žádná taktika
a strategie. Jen upřímnost nebo ticho jako výraz úcty. No... Jak
s tímhle přístupem obstojím ve světě mimo čtyřiašedesát polí?
Dědeček v takových chvílích říkal: Napiš si má dáti,
dal. Ale ne co komu šoupneš a kam a co
z toho bude, ale o co přijdeš a co
získáš. Zkusil jsem to a bylo to složitější než podvojné účetnictví. Bylo toho
všeho nějak moc, a tak jsem to zredukoval na podstatné. Dopadlo to nějak
takhle:
- budu častěji střídat zaměstnání
- větší riziko, že mi dá někdo zubů
- budu se hůř seznamovat s opačným pohlavím (ve verzi fejetonu, který bude číst moje
žena, je tento bod uveden v seznamu se znaménkem+)
- budu mít horší auto než sousedi (ale to vlastně není žádná změna)
- dají mi to sežrat
- ale za mými zády
- za všechno si vždycky zaplatím sám do posledního
pětníku
+ moje vztahy budou trvat déle
+ ti dva kamarádi, co mně zbyli, mě
nenechají ve štychu
+ nebudu si muset podávat ruku
s někým, koho nemůžu ani cítit
+ nebudu muset udržovat v hlavě,
co jsem tam tehdy řekl
+ za všechno si vždycky zaplatím sám do
posledního pětníku
Na život v undergroundu nestačí psát řádně ostré a neformální básně a pochlastávat u toho laciný alkohol. Možná bych i někde sebral odvahu na to další, ale odradilo mě, že i ty první dva kladné body, co mi vyšly z účetnictví, jsou bez jakékoli záruky.
Vrátil jsem se proto pokorně k té váze. Nastavil jsem ji hodně na přísno, řádně jsem ji zkalibroval a dal výpověď v nemocnici. Nechávám ji taky pravidelně validovat od těch dvou kamarádů. Žádná moudrost nebo dokonce morální ponaučení z toho nevyplývá. Bylo mi to diagnostikováno jako mírně atypický projev krize středního věku. Nebo ne?