t

Jako každý rok, i letos mě překvapila tma. Samozřejmě ne v noci. Na noční tmu jsem zvyklý. Ale tma ranní mě opět zaskočila. Považuji totiž za nemravné, muset do takové tmy vstávat.
A to prý máme zimní čas a spíme o hodinu více. Jak je potom možné, že je ráno ještě noc?
A odpoledne taky. A vůbec, kde se ta hodina navíc vzala? Pak prý, že každý člověk má na den přesně 57600 vteřin. A druhý den zase. A další zase. Pořád tak dokola dokud neumře. Pak už žádný čas nemá a možná odtamtud se berou ty hodiny navíc.

Nastínil jsem problémy s časem fyzikovi. Neměl jsem to dělat. Přednášku napřed označil jako t. To bylo ještě na zemi, ale pak pokračoval kolem měsíce ke Slunci a nakonec zamířil do vesmíru. Kdesi se tam prý čas natahuje a jinde zase smršťuje. Vysvětlil, proč a jak se to děje, ale já vám to interpretovat nedokážu. Měl jsem z toho všeho v hlavě jen černou díru, ve které prý čas může zmizet docela. Přesto si myslím, že fyzik nemá tak úplně pravdu. Tak složité to být nemůže, protože i v úplně běžných podmínkách čas dilatuje nebo naopak podléhá až neuvěřitelné konstrikci. Úplně jako cévy hocha, čekajícího na dostaveníčko. Hoch čeká. Čas se neskutečně vleče. To je věčnost. (Ve skutečnosti uběhly zatím tři minuty.) Konečně! Přichází ona. Vazokonstrikce a tep 150. A od té chvíle čas letí jako zběsilý. Jak to, že už musí jít domů? Vždyť jsem jí ještě ani nestačil políbit. (Ve skutečnosti se v tom parku spolu courají čtyři hodiny.)

Možná namítnete, že láska není běžná podmínka. Nesouhlasím. Kdyby nebyla denně a na tolika místech, svět by se dávno zhroutil podobně jako čas v té černé díře. Navíc čas dilatuje
i při jiných příležitostech. Například já jsem byl včera v hospodě jenom chvilku, a když jsem přišel domů, bylo už půl dvanácté. Nebylo to kvitováno s povděkem, a to mě přivedlo na myšlenku, že definice s 57600 vteřinami neplatí. Komunismus se vybudovat nepodařilo, a tak nemůže mít každý času stejně. Třeba já ho mám málo. Dokonce bych řekl, že jsem často
v časové tísni. Vypozoroval jsem, naposledy včera ve čtvrt na dvanáct večer, že časová tíseň bývá spojena s tísní finanční. Když bylo po výplatě a tíseň na chvíli pominula, řekl jsem si, že si nějaký čas koupím, abych se všem tísním vyhnul. Investice do času mi tak přišla jako výborný nápad. Jenže žádná burza s touto komoditou neobchoduje. Volatilita času je zřejmě tak vysoká, že ho makléři považují za příliš rizikovou investici. Protože jsem žádný čas navíc nikde nesehnal, zašel jsem do synova pokoje, že si nějaký vypůjčím. Na rozdíl ode mě, je syn bohatý a času má fůru. Ráno jsem mu zadal několik úkolů. Když jsem večer přišel domů, zjistil jsem, že není vůbec nic hotového. Zeptal jsem se syna, kdy to hodlá udělat a on mi řekl,
že má času dost. A čas mi nepůjčil. Ani nevyměnil. Přestože jsem musel ještě zajít nakoupit, dojít na poštu, odepsat na několik mailů, vyměnit žárovku a najít ztracenou ponožku, on se válel dál. Loni nastudoval materiál zaslaný trenérem velmistrem. Jmenovalo se to problém výměny figur, a od té doby na žádnou mou nabízenou výměnu nepřistoupil. Začínám pochybovat o přínosnosti šachu pro mládež...

Vyměnil jsem žárovku a místo ponožky našel zaběhlého bílého koně. Postavil jsem ho na g1, kde má svou stáj. Přišel syn, který má dost času a hned s ním zase vyjel. Jen počkej, řekl jsem si. Problémem času je taky to, že je skoro vždycky vázaný na něco. Volný čas je mnohem cennější. Takový kůň mívá s vazbou taky problém. Hned jsem mu ho svázal. A za chvíli
i druhého. Syn se zamyslel. A když jsem tu vazbu ještě zesílil dámou, zamyslel se ještě víc.
Najednou měl mnohem míň času než já. Tak a je to. Je čas rozmetávat kameny. A je čas kameny sbírat. Ty samé? Jiné? A co s nimi? Křížová vazba. Těžké otázky. Z toho se už nevykroutí. Pozor, už táhnul. Tak a tak a teď mu seberu věž. To jsem zvědav, jak to chce bez věže ubránit. Nijak, napadl mi dámu? No co, tak s ní napřed uhnu, ta v žádné vazbě není. Safra, všude už někdo stojí! Dáma měla tolik času někam ujet, že teď nedojde nikam ani pěšky. Tolikrát se to už stalo a stejně se to bude stávat dál. Ten čas navíc, co teď mám oproti synovi, se už budu jen trápit až do hořkého konce.

Nedivím se, že burziáni nechtějí s časem nic mít, když je tak plný paradoxů. Paradoxy mám rád, ale tyhle časové ne, protože jsou vůči mně krajně nespravedlivé. To rozmetávání a sbírání kamenů je významem vazba protichůdná. Syn o ní nic neví, přitom mi napřed sebral nejcennější kámen a potom rozmetal kryt mého krále. Čím víc se syn válí, tím víc má času. Čím víc mám přesčasů, tím míň mám času. Čím míň mám času, tím víc s ním prý plýtvám. Čím jsem starší, tím jsou dívky mladší...

Nedělám to tedy rád, ale nezbývá mi jiná možnost, než čas zastavit. Až se zítra ráno vzbudím do ranní tmy, tak se otočím na druhý bok a budu dál spát. V roce 2021 prý už bude jen jeden čas. Bez hodin navíc, co jsou míň. Budeme si dokonce moci vybrat, jestli to bude ten letní nebo zimní. Mně je to jedno. Hlavně, že bude takový, že už na podzim nebudu muset vstávat do ranní tmy. Potom možná ten budík zase zapnu.