Taneční hodiny pro zoufalé

Tanec je úchvatná a velkolepá záležitost. Svého druhu umění. Také tam jde o ty věci mezi mužem a ženou..., no však víte jaké, a proto samozřejmě předpokládáte, že jsem skvělý tanečník. Omyl. Z umění tanečního nepochytil jsem nic. Jak se to mohlo stát? Takto:

Vyfasoval jsem první z řady nepadnoucích sak a vstoupil do kurzů tance a dobrých mravů zvaných jednoduše - taneční. Hned u první lekce všiml si mě taneční mistr. Ovšem nikoli proto, aby rozvinul můj talent a udělal ze mě lva parketů, nýbrž proto, aby na mně demonstroval vadné držení těla, chybné kroky a pohyb mimo rytmus. Zvlášť s tím rytmem se mě dotkl. Já, který si zrovna pochutnával na složitých figurách linoucích se z bicích Davea Lombarda na deskách Hell Awaits a South of Heaven, že nemám smysl pro rytmus?! Ale pamětliv, že jde
i o kurzy dobrých mravů, mlčel jsem. Mlčel jsem, tvrdošíjně jsem se snažil přimět nohy, aby dělaly nesmyslné úkroky kamsi bokem a potil jsem se dál. Mistr mě hlasitě upozornil, že ten ozdobný kapesníček v kapsičce u klopy neslouží k utírání potu, smrkání, atakdále, ale k tomu že mám mít záložní kapesník v normální kapse. Dal jsem ruku do normální kapsy a našel pětikorunu, lístek z šatny a větrový bonbón. Pokrčil jsem tedy jen rameny a dal se do tance, protože zrovna začala hrát hudba. Mistr mě upozornil, že se zatím ladí, a že u tance obvykle vyndáváme ruku z kapsy a nemáme pokrčená ramena. Zastavil jsem se a zůstal stát. Zrovna 
v tu chvíli ostatní páry začaly tančit a některý z nich do nás narazil. Druhou polovinu našeho páru to přestalo bavit a šla si sednout. Chtěl jsem si jít taky sednout, ale v té změti komíhajících se párů, to šlo dost těžko. Než jsem se dostal z plochy spáchal jsem dvoje podražení, jednu hru loktem, jednu hrubost a na oplátku schytal dva bodyčeky a několik nadávek. Doškobrtal jsem se ke střídačce, ale věděl jsem, že trestu neujdu. Taneční mistr sudí všechno ostřížím zrakem pozoroval a už mířil ke mně. Měl jsem toho dost, a proto jsem si řekl, že vyloučení do konce zápasu je mi vlastně vhod, zapomněl jsem, že jde o také o kurzy dobrých mravů a řekl jsem sudímu všechno, co sudí tak neradi slyší. Zbytek kurzů jsem pak strávil na parketách U Čápa nebo Na Čtverci. Tam mě nikdo za plandavé sako nepopotahoval, nepočítám-li toho opilého somráka, který loudil na pivo. Sáhl jsem do kapsy a dal mu pětikorunu a nádavkem i větrový bonbón a měl jsem do konce kurzů pokoj.

Tanečníkem jsem se nestal a ani mě to moc nemrzelo. Má žena bůhví proč taky neumí tančit, ale já se neptám, protože za tím musí být něco tak strašlivého, proti čemuž jsou mé kurzy slabým odvarem. Má žena totiž vypadá v tanečních šatech bezvadně, je sportovního těla
i ducha, prostě rozená hvězda parketu. Záhadu proč netančí ale nechci odhalit. Jednak se nerad lekám, a pak mi to takhle vyhovuje, protože na tom, že máme od nějakého tancování do smrti pokoj, jsme se oba krásně shodli. To jsme se ovšem šeredně spletli.

Jednoho večera vstoupila dcera do kuchyně podivně slavnostním krokem a položila před nás nějaké lístky. Zaradoval jsem se, že půjdeme do divadla, ale nemohl jsem na lístku najít
o jaké jde představení. "Bílá prodloužená," prohlásila dcera. "Bílá prodloužená? To neznám," podivil jsem se. "Není to Bílá nemoc?" "Jaká nemoc?" Podivila se pro změnu dcera. "Máte nejlepší stůl v rohu. Jo, a tati musíš se mnou tancovat. Jeden tanec je vyhrazen pro dcery
a otce," dodala ještě a vyplula tanečním krokem z kuchyně. Když jsem se vzpamatoval
z prvotního šoku, zjistil jsem, že lístky na prodlouženou jsou podstatně dražší než do divadla
a místo programu se musí koupit jedny bílé šaty. Když jsem vstřebal druhý šok a přišla fáze smíření, rezignovaně jsem vzdychl. "Dobrá, když to musí být a už máme ty lístky, tak se půjdeme podívat, jak dcera tančí. Ale já tančit nebudu!" Dodal jsem to rozhodně, protože jsem si vzpomněl na jedno obzvlášť vydařené podražení a tušil jsem, že dceři by se asi nelíbilo.
V té chvíli se plně projevilo, že všechny ženy drží při sobě. "Ale to víš, že si tatínek s tebou zatančí," řekla sladkým hlasem žena k dceři, která poslouchala za dveřmi a právě přišla znovu do kuchyně pro peníze na ty šaty. "Už jsem vybrala tatínkovi i nové sako," dodala ještě žena snaživě. Dcera měla radost, jak má hodnou maminku a společně šly vybírat ty draze bílé šaty. Já čekal až to budou mít hotové, abych pak mohl jet se svou paní pro to sako.

Nový oblek mi neplandal, dokonce se zdálo, že je první, který mi sluší, ale neusmířilo mě to.
"Přece jí nepokazíš prodlouženou," přemlouvala mě žena. Nechtěl jsem se nechat zviklat, ale pak mě něco napadlo. Viděl jsem v čem půjde na ples Ona a bylo mi jasné, že bude vypadat líp než většina těch teenagerek. Natož jejich matek. "Dobrá, budu tančit," řekl jsem, "Když ty budeš taky tančit! Když tě někdo vyzve...," dodal jsem nevinně. Žena se zarazila. "Dobře. Ujednáno," řekla po malé chvíli a šla si zkoušet šaty.

Osaměl jsem v kuchyni a nevěděl co dělat. Ženina reakce mě zaskočila a nevěděl jsem, co si
o tom mám myslet. Že by uměla tančit a nepřiznala to z lásky ke mně? To se mi po dvaceti letech manželství nezdálo. Nakonec jsem nad tím mávl rukou, protože jsem měl jiné starosti. Sám se sebou. Nakonec jsem vzal telefon a vytočil číslo přítele Davida. Vzpomněl jsem si, jak mě kdysi vytáhl do nějakého baru. "Neblázni," bránil jsem se, "já mám zítra zkoušku
z biochemie..." "No a? Já mám na JAMU taky zkoušku. Z tance! Tak jdeme." Bylo to nefér, protože v baru se mohl připravovat pouze on, ale solidárně jsem šel. V tom podniku jsme pak skutečně tancovali a on druhý den tu zkoušku udělal. Já ne. Přišel čas splatit dluh, připomněl jsem mu dávnou záležitost a on skutečně přijel. "Hm, to je jednoduché," pravil s převahou akreditovaného znalce tanečního umění. "Při tanci otců a dcer se hraje vždycky valčík. Nic jiného by totiž nezvládli." "Nebo waltz," nesouhlasil jsem. "Valčík nebo waltz, to je stejný," mávl rukou přítel. "Ty poslyš, udělal jsi vůbec tenkrát tu zkoušku z tance?" Zapochyboval jsem
o Davidově odborné způsobilosti k mé výuce. "Jasně, za dva," odvětil instruktor a začal mě otáčet kolem osy. "Co děláš? Přestaň!" "Co se děje?" přestal se mnou rotovat přítel. "Nevím, ale je mi blbě. Musím si sednout," hlesl jsem a sedl si. "Aha!" pronesl významně absolvent JAMU včetně předmětu tanec. "Už vím, jak to provedeme. Jak se ti přestane motat hlava, řekni. Ukážu ti to." Po deseti minutách a dvou panácích jsem mohl prohlásit: "Můžem!"
"V klidu. Napřed ti to řeknu teoreticky, abys to pobral. Klidně si dej ještě jednoho. Já ti to zatím ukážu," poučoval mě můj taneční mentor a já ho ve všem poslechl. "Podívej se. Budou hrát valčík..." "Nebo waltz," vpadl jsem. "Už jsem jednou říkal, že je to jedno," zarazil mě přísně učitel tance. Pak se lehce přikrčil, pokrčil trochu nohy v kolenou a začal se pohupovat
a přitom zvolna otáčet kolem své osy. Rozesmál jsem se. "Co je na tom k smíchu?!" přestal
s performancí umělec. "Vtipné!" pochválil jsem ho. "Chtěl bych vidět celou skeč," dodal jsem. "Tak podívej, jestli nechceš, aby tvůj (na tvůj dal herec obzvláštní důraz, že to znělo jako tfuj) výstup skončil fiaskem, uděláš přesně tohle, co já. Když u toho budeš držet partnerku
a nepustíš ji a nebudeš se takhle imbecilně usmívat, bude to sukces. Pojď zkusíme to spolu!"

Moc se mi do toho nechtělo, ale kdo by nechtěl sukces? Dal jsem si proto ještě jednoho panáka, aby se mi lépe pohupovalo a za chvíli už jsme jeli naostro. "Musíš vnímat rytmus," radil taneční guru. Vzpomněl jsem si na Hell Awaits a zrychlil jsem. Vtom se otevřely dveře
a vešla žena. "Co tady děláte?" zeptala se podezíravě. "Ty už zase piješ?" Tahle otázka byla namířena na abstinujícího přítele. A ukázalo se, že nejen všechny ženy drží při sobě, ale že
i řada mužů drží s mou ženou. "Ne, já pořád nepiju, to všechno on," ukázal taneční mistr  zároveň na láhev i na mě. (Tohle je na tom JAMU učí!)

A tak jsem byl vyloučen i z tohoto kurzu. "Tak nevím, jestli tam ten příští týden vůbec máme jít," povzdechla si žena, když jsme osaměli v kuchyni. "Ale ano," řekl jsem tvrdě. Možná za to mohl ten tvrdý alkohol, který normálně nepiju, že jsem se i já tak zatvrdil. Příští týden vám ještě ukážu, když jste se proti mně všichni spikli, umínil jsem si už v duchu. Příští týden se budete divit! ... A ještě to příští týden taky napíšu.