Tečka

Tečka byla taková, že po ní zčervenal nos. Jsem mírumilovný člověk, tak jsem to nevrátil. Prý brzy zčervená samotná Tečka. Nechci zase dostat do nosu, tak jsem si ji nestáhl. Místo toho jsem otevřel Hospodářské noviny. Dočetl jsem se, že: Očkování jako tečka za covidem nebyla lež, jen se od té doby změnila spousta věcí. To řekl bývalý pan ministr zdravotnictví Jan Blatný přímo do těch novin.

Ne, pane docente, bývalý pane ministře, současný zdravotní náměstku. Jistě, změnilo se mnohé, počínaje funkcemi, konče charakterem. Charakterem toho viru, myslím, co jiného? Ale že to tečka nebude, jsme dobře věděli už tenkrát. Ostatně, kdo vás nutil tu tečku dělat? Mohli jste udělat třeba tři tečky. To je velice oblíbené. Pak si to může interpretovat jak kdo chce. Ale vy jste udělali jenom jednu tečku. Která teď spoustě lidem zčervená. A každý není tak mírumilovný jako já... Vidíte, já dělám raději tři tečky. Že je to zbabělé? Dobře, tak jste mohli udělat třeba středník. Že středníku nikdo nerozumí? No a? Vám snad ano? Když jste tedy nechtěli býti zbabělí, tak jste měli udělat dvojtečku. Jenže za ni je nutno říct něco dalšího.

Je to stejné, přesto jiné, tak hodnotíte svůj návrat do dětské nemocnice. Vzpomněl jsem si na knihu Bílej kůň, žlutej drak. Ta kniha zvítězila v soutěži o Literární cenu Knižního klubu a sklidila nadšené recenze. Pak se ukázalo, že ji nenapsala krásná mladá Vietnamka z její vlastní komunity, ale Jan Cempírek z Českých Budějovic. Najednou se objevily i negativní recenze. Některé tvrdily, že ta kniha je docela špatná. Přitom v ní Cempírek nezměnil ani písmenko - ne nebudu moralizovat, sám mám máslo na hlavě. Slíbil jsem, že po cestě z práce domů nakoupím. Jenže mezitím se změnila spousta věcí. Nebudu se na ně ale vymlouvat, prostě, šel jsem rovnou do hospody a tu večeři si dal tam. V té hospodě byla taky kamarádka, co ji podvádí manžel. Tedy, já už to vím dlouho, ale ona až teď. Řekla mi, že při nejlepší dobré vůli by se to dalo považovat za pitomý omyl. Ale nejhorší, že jsou ty lži kolem.

"Budou se měnit věci, pozorujte ty tanečky," prohlásil někdo z kolegů druhý den v práci a mně bylo smutno, protože jsem si vzpomněl na Cempírka, kamarádku a toho jejího blba, který se vůbec nestydí, zatímco já ano, protože mlčím, i když bych měl něco říct, jenže nemám pozorovací talent na tanečky, má vlastní taneční kariéra je žalostná, jdu raději domů, rovnou domů, cestou nakoupím, ta cesta je pořád stejná, ale věci kolem se změnily, tady skáceli ten ořešák a místo knihkupectví je prodejna mobilů. Nevíte, proč mám najednou chuť dát někomu tečku?