Tichá pošta

Prší. Konečně. Konečně si dočtu rozečtené knihy. Ale ouha. Děti se v deštivém počasí nudí. Je třeba hrát společenské hry. Nu což, v kruhu rodinném to ještě snesu. Beztak jsou děti po mně a brzy je to přestane bavit. Taky že jo - a můžu si zase číst. Jsme asociální rodina a vůbec mi to nevadí. Každý si někam zalezl a neděje se nic. Krásně se nic neděje! To ve zlatém věku společenských her, čekal by nás pranýř. Ten zlatý věk byl v padesátých letech minulého století. To se tehdy sešli dva mladí lidé po večeři venku. Stíny byly dlouhé, měkké a voňavé, jak jen za letního podvečera umí být. Takové stíny šeptají. To je nakažlivé, tak i ti dva si šeptali. Tiše a ještě tišeji, až pomalinku ruku v ruce mizeli až... až uslyšeli hlas píšťalky. A o chvíli později už tancovali spolu s ostatními mladými lidmi a zpívali. A úplně nahlas řvali: "Ptala se Helenka Kuby, jestli má veverka zuby?" Můj valašský dědeček tuto společenskou epochu nazýval svinská doba, ale já to tehdy nechápal a společenských her se celkem dobrovolně účastnil. To mi bylo asi tak pět, a tak jsem se naučil, jak se hraje Tichá pošta.

Her hloupých, ba pitomých, je celá řada, málokterá je ale tak rafinovaná jako Tichá pošta. Vtlouká se dětem do hlavy už v mateřince. Je to vlastně docela logické a zapadá to koncepce vzdělávání. V dospělosti má totiž tato hra tisíce variant, a tak je třeba se ji učit už od útlého věku. Já jsem ale naučil jen základní variantu. A to tu, že něco na začátku pošeptáte a na konci je něco úplně jiného. A to se mi tak nelíbilo, že jsem další Tiché pošty odmítl hrát,
a možná proto jsem to nikam nedotáhl.

Ale i ti, kteří to dotáhli, mají s Tichou poštou potíže. Jeden můj bývalý spolužák to dotáhl opravdu daleko. Tak daleko, že je to tajné. No, a pak prohrál v Tiché poště. Tahle pošta chodila nějakým potrubím, myslím, že to nazývali zpravodajskými kanály. Ano, kanály, to je ten správný výraz. Nicméně bez ohledu na výrazivo, ve hře prohrál a pak i nějaký ten soud.

I když nejste tak významní, můžete být lapeni do sítě. Do takové sociální sítě se něco pošeptá. O vás pochopitelně. No a pak už všechno záleží jenom na tom, kolik dalších snovačů vás tam zaplete. Vůbec nepomáhá, když do té sítě vstoupíte sami a napíšete tam, jak to je. To nedělejte. Že musíte? Viděli jste někdy mouchu chycenou do pavučiny? Ta moucha je napřed překvapená. Jako vy. Taky ji konsternuje ta zrada. Pak se rozhodne, že s tím něco udělá. A tak dělá. Rukama, nohama, křídlama. (Nikoli křídly, ty byly křídly než byly polámány a upatlány, ostatně je to jedno, vy křídla nemáte.) Ale to je taky jediný rozdíl mezi vámi a mouchou. Tak. Moucha už si nemyslí, že tu pavučinu roztrhá. Nemůže se ani pohnout. Vy si to možná pořád myslíte, ale já už o pavoukovi psát nebudu. Nechutný fejeton, to tu sice ještě nebylo, ale já nemusím být ve všem první.

Nemáte sociální sítě. Hledíte si svého. S cizími lidmi nemluvíte. Na Tichou poštu jste vyzráli.
Omyl! Je tu SMS. Velmi tichá pošta. Natolik, že je podepsána: Dobrý známý. Natolik, že za chvíli přijde další. Musíte vstoupit do hry. Kolega, který splňuje podmínky v úvodu tohoto odstavce, a kterému se to stalo, uvědomil polici ČR. Je zakázáno sdělovat bližší informace. Hraje se Tichá pošta. Nějaká složitá varianta.

Vám se to ovšem nemůže stát. Nikam jste to nedotáhli, nejste v síti, nezavdáváte příčinu, takže vás nikdo nevezme do hry. Zase omyl! Zapomněli jste, jak se ten anonym podepsal. No, a každej je něčí známej!

Nejrozumnější by bylo, Tichou poštu se naučit a pustit se do hry. A rychle. Pavouk už dostává hlad. Že se odpornostem nakonec nevyhneme? Ale ano. Jen je třeba si vybrat variantu, která není v osnovách. Tu minulý týden rozehrál můj druhý kolega. Jedno deštivé odpoledne, když se zase hrála nějaká Tichá pošta, vzal si slovo a řekl to nahlas. Potom odjel vlakem do Dolních Louček a šel pěšky do Porta Coeli v Předklášteří. Celou cestu taky pršelo, takže vůbec nikoho nepotkal, a tak místo slov slyšel jen šumění deště. V klášterní pivovarské hospodě pak byl taky sám a docela dlouho hrál Tichou poštu s číšnicí, která byla jako z té pohádky od Jana Wericha. Beze slov.

Napsal jsem dopis na ministerstvo školství. Aby v příští koncepci vzdělávání učili se děti
v mateřských školkách pouze tuto variantu hry na Tichou poštu. Naší zemi to prospěje. Jim taky. A že je na konci hry nutno zaplatit a odjet s holým a mokrým zadkem domů? To v osnově být nemusí. Na to už si přijdou sami.