Ticho

Tato středa připadla na sedmnáctý listopad. Tím pádem bylo o tématu tohoto Středečníku rozhodnuto kalendářem. To bude dlouhý a obsažný fejeton! Tím spíš, když jde o tak osobní téma. Ouha! Je 10:30, dopíjím už druhé kafe a na wordovské stránce, která získala tu čest, stát se významným fejetonem, stále není nic. Vlastně ne, jsou tam dvě slova. Přesněji číslovky. 17.11. Nevím, co dál.

Snad bych se mohl zeptat, kolik z těch, kteří dnes hovoří na náměstích českých měst, přišlo by na táž náměstí před listopadem devětaosmdesátého. Čím víc jde o svobodu, tím víc jde o ústa. Já jsem málo důvtipný, ale tohle vím, protože jsem tam tenkrát dostal přes hubu. A protože jsem málo důvtipný, tak se i takhle hloupě ptám. Jsou otázky, na které se nedá odpovědět, nutně hloupé?

Možná bych dostal nějakou odpověď, kdybych dnes na nějakou demonstraci šel. Ne, nepůjdu. I když těch akcí k sedmnáctému listopadu je vyhlášených bezpočet. Ani si nic z těch proslovů nepustím. Nebudeme přece čtenáře podvádět. Hezky si vystačíme sami se sebou.

Tak. Třetí kafe a pořád dvě slova. Dobře. Když nefunguje rozum, spolehnu se na pocity. Abych pocity stimuloval, pouštím hudbu. Kapely, co byly před listopadem - tím původním listopadem - zakazované. Pocity se záhy dostavují. Prázdnoty a zmaru. Cítím se hrozně. Taky proto, že tento fejeton bude asi hrozný. Mohl bych ho zachránit tím, že ho nechám pietně plný té prázdnoty. Zmar už si každý snadno doplní sám. To by ale bylo zbabělé. Měním tedy v přehrávači cédéčko a pouštím si Hrozně. Legenda brněnské alternativy mi věnovala jejich poslední počin. Jmenuje se Ticho.

Poslouchám hlučné Ticho a kdesi mezi akordy cítím smutné ticho. Ještě jednou, při poslechu písně, o níž soubor tvrdí, že jde o píseň mladého bio-zemědělce, který se raduje z příjezdu vlečky s hnojem, vzpomenu si na halasné spolky kázající na náměstích.  Jak se jenom ta píseň jmenuje? Na to si teď nevzpomenu. Zato mi něco říká, že ten ze spolků, který stane se nejhlučnějším, propachtuje si tímto právo na výklad odkazu sedmnáctého listopadu. Namítnete, že na ten výklad mají právo i jiní. Jistě, ale výkladní skříň musíte si pronajmout. Nebo vlastnit celý obchod. O to jde. Zatoužil jsem po tom tichu mezi akordy. A v tu chvíli si vzpomněl, jak se ta píseň jmenuje. Hovenfóra.

Zatoužil jsem po tichu tak silně, že jsem nechal rozepsaný listopad a vyjel za ním. V lese je ticho normálně, ale teď je zesílené. Nevím, jestli za to může inverze, listí, které tlumí kroky i řeč, dušičky, nebo to, že jsem nikoho nepotkal. Kdo by taky šel do lesa, když je úplná tma. A v té tmě se v paprsku mého světla sráželo a kondenzovalo ticho. Ticho tak zesílené, že jsem slyšel pavoučka v božích mukách a vlak na zrušené trati.

Možná mají pravdu. Ti na dnešních náměstích. Že nám zrušili trať. A že další zruší. Může být. Ale ticho, toto ticho nám nezruší. To neudělají. Počkají, až to uděláme sami. Protože se to vyplatí. Je nevýhodné tohle ticho. Stojí moc času. A čas jsou peníze. A výkladní skříně. A člověka pak napadají divné věci. Vždyť se podívejte na tenhle fejeton. A ani ho nestihl. Tak dlouho naslouchal tichu, až ho dopsal hodinu půlnoci. A to už není 17.11. Takže nevadí, že není o svobodě ale o tichu. Takhle pozdě se má spát a být ticho. I ta náměstí jsou už dávno ztichlá. Maximálně nějaký opilec nebo spisovatel.