Tichý tah

09.07.2018

Jednoho večera jsem četl těžký román. Nebylo to snadné ani fyzicky. Ta kniha musela vážit nejméně tři kila, jinak by se do ní všechny ty postavy ani nevešly. Některé se jen mihly nad obzorem a utonuly jako jepice v posledních řádcích kapitoly, jiné chvíli zářily jako hvězdy, které jim pak nepřály a autor je nechal sejít škaredou smrtí v půlce stránky. Ale vstali noví bojovníci a pokračovalo to dál. Co, to vám nepovím, protože to bylo tak spletité,                      že to nedokážu. Autor však nakonec to klubko rozmotal a na straně 682 dospěl
k rozuzlení.

Už jen za to by zasloužil pochvalu. Kritika to taky ocenila. A nejvíc to, že kniha,
cituji: "...akcentuje nejaktuálnější problémy současnosti a nevyhýbá se žádnému z viditelných
a bolestných projevů doprovázejících společenské změny." Kritika má pravdu, těch různě
mrtvých a zmrzačených, v důsledku, jak oni říkají, společenských změn, tam bylo opravdu
dost. Co se týče přeživších postav, ty taky kritika víceméně chválila. Měla jen výhrady
k bratrovi jedné z hlavních postav. Vadilo jí, že na tom člunu při cestě z Afriky do Calais,
tráví už 285 stran a stále není v přístavu nebo utopený. Ale tohle může autor snadno
napravit. Prý to má mít druhý díl.

Dva díly má taky bible a postav je tam ještě mnohem víc než v tom románu. Taky si pamatuju
jen některé. Ale ještě si pamatuju jinou věc. Betlém. Na tom není nic divného,
ten si pamatují všichni. Přitom Betlém vždycky byl jen díra v judské poušti. Prostě zapadákov.
Taky se v biblických knihách objevuje jenom dvakrát. Poprvé když se tam narodí David
a podruhé při narození Ježíše. Takže žije jen ze slavných rodáků. Bez toho prvního by Starý
zákon postrádal jedny z nejsilnějších příběhů a bez toho druhého by vůbec žádný Nový zákon
nebyl. Podle mě to jejich narození kdesi na periferii není náhoda. Myslím, že jde právě o to,
že ty nejdůležitější věci se dějí tam, kam není upřena pozornost světa. A věci krásné, věci
zázračné jsou blízko, blizoučko, zatímco my sledujeme uřvané zpravodaje novinek.

Elias Canetti viděl básníka jako krtka vyhrabávajícího zasuté a zničené, který tím učí
rozpomínání. Některé pravdy jsou jemné a malé. Americký básník Kerry Shawn Keyes proto
neryje, při tom hledání skrytého používá pinzety a opatrně odstraňuje plevel. Je to těžká
práce. Nutná podmínka, podle Ivana Diviše, je přitom srát na slávu, jak na placatý kámen.
Pak je možno spolu s ním vidět kaňon Quripá, tak jak byste jej neviděli i kdybyste na tu výspu
ve výšce šest tisíc stop chodili každý večer. Nebo s Keysem sestoupíte k tmavěrůžové řece
a ty svatojánské mušky, co on si nese v bezpečí své dlaně, vám pak svítí i na vaše cesty z noci
do dne. Že je to příliš neuchopitelné? Snad. Proto si najděte vlastní zázraky.

S kýmkoli nebo sami. Někdy je to k nenalezení a někdy stačí jen otevřít dveře. Většinou
za nimi stojí Možnost. Tiše, protože je bosá a ostýchá se vejít.

Další večer se mi ale nechtělo jít dolů po schodech odemykat. Na pokračování mnoha mužů
ve člunu jsem už vůbec neměl chuť a tak jsem si vytáhl šachovnici a přehrál si jednu
z nesmrtelných partií. Na rozdíl od slov a obrazů vznášejících se jen jako opar nad vodami
se partie odehrála už v roce 1851 a bezpečně tedy osvědčila odolnost vůči zubu času.
Navíc žádné nejistoty stran těch výšek nad Orinokem, ani že mi zhasne světlo ze svatojánské
mušky. Jen nelítostná krása konkrétně zahraných tahů a přesně spočítaných variant.
Bílé kameny měl v této partii Adolf Anderssen a v sedmnáctém tahu spustil nevídanou
kombinaci. Ohňostroj nápadů z jeho hlavy vyústil v pozici, kdy měl na šachovnici o dámu,
obě věže a střelce méně, ale...dává mat. Člověk užasne nad koncepcí bílého,
který cílevědomě směřuje do pozice, kde materiální vztahy neplatí. Platí přitom jen on sám
smělými oběťmi svých figur.

Jenže...jenže Anderssenovým soupeřem byl Lionel Kieseritzki francouzský šachový mistr, jeden z nejsilnějších hráčů své doby. Musel tu kombinaci přece taky vidět, stačilo by i později, stačilo by jen poslední oběť nepřijmout a celá koncepce bílého by se zhroutila jako domeček z karet, mat se nekoná a černý snadno vyhraje materiální převahou. Že by fatální podceněnění situace? Ne, černý jistě útok viděl, přehlédl jen jeden jediný tah bílého.              Je to jen prostý postup pěšce o jedno pole vpřed. Žádná oběť, žádná kombinace, žádný šach, žádné napadení, nic. Uprostřed vřavy tichý tah. Jenom přerušuje dráhu černé dámy směrem  k obraně...

To přehlížené může být nejen zázračně krásné, ale i smrtelně nebezpečné. Tenkrát to stálo
hlavu jen černého krále. Jindy přehlížení nenápadného stálo později hlavy tisíců pěšáků.
Bohužel z masa a kostí. A tak ti spisovatelé často vyhrabou škaredé věci. Často o nás.         Ale vyplatí se vydržet a poslouchat, vyplatí se hledat pod povrchem věcí. Vyplatí se dívat tam,
kam svět nehledí. Jinak můžeme dopadnout jako ten černý král, který si myslel,                       že se ve svých věžích s královnou po boku má dobře.

Copyright © 2018 | Martin Brož
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky