Trampoty s člověkem

O Člověkovi se učí v sedmé třídě. Rozpletou změť cév, dozví se, že srdce je pumpa a bolest závisí na receptorech. Ve chvíli, kdy stanou Člověku, nebo dokonce Ženě, tváří v tvář, zjistí že tou pumpou najednou pumpuje ten druhý člověk, i když hladkou svalovinu prý žádný člověk neovládá, a bolest závisí na velikosti kamene, kterým dostali do hlavy. Ten kámen umí určit neboť mineralogie se učí hned po člověkovi. Osnovy jsou, jak vidno, praktické. Jinak z nich platí jen ta změť, kterou v tom teď mají, ale tuhle nerozpletou a ponesou si ji dále přes společenské vědy a tance školy střední na školu vysokou nebo života. Zkrátka, o člověku se učí málo a nedostatečně.

Přemýšlel jsem, proč tomu tak je a došel k závěru, že stejně jako lékař nerad diagnostikuje nemoc na niž není lék, učitel nerad učí o člověku, protože o něm neví nic určitého. Maximálně dá odkaz na literaturu, tam toho o lidech je, ó jé. Dostat do zubů a do srdíčka a ještě si o tom číst?

Ale mladý člověk se chce poučit, aby příště neměl bouli na hlavě nebo nekoktal před dívkou, a otevře bibli. Dočte se, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Ale nikdo neví, jaký ten Bůh je. Dobrotivý, krutopřísný, trestající, odpouštějící. Aby toho nebylo málo, je Bohů víc, ale všichni říkají, že je jen jeden. Lidí je pak sedm a půl miliardy a každý je jiný. Kromě Číňanů. Těžko říct, který je ten pravý obraz. Mladý člověk, kterého to ještě neotrávilo, čte dál a říká: Přece Adam! No, a ten je dávno po smrti. Prach a popel, dobře, to už víme, ale co jsem zač? To pořád ne.

A tak Člověk dál putuje světem. Už dávno není nezkušený holobrádek. Už se i nějakým kamenům dokázal vyhnout. Dokonce i pumpoval z cizího srdce. Už toho dost viděl a leccos k tomu přečetl. Už ví, že člověk na jedné straně dokáže... ale na druhé dokáže taky...

Místo těch tří teček by na tomto místě mohl být nekonečný odstavec, ale jedno u člověka platí - nikdy ho nepodceňuj.(A nezapomeň, že čtenář je taky člověk.) Náš hrdina už nečte. Sedí v hospodě. Sedí v hospodě, protože má lidí po krk. Přitom hospoda je lidí plná. To je paradox pouze zdánlivý. Čím víc člověka štvou jiní člověkové, tím víc má chuť pít. Dokonce ho napadne, že by místo neustálého uhýbání kamenům, mohl pro změnu někoho praštit sám. Tuhletím půllitrem. Teď do něj zas někdo strčil! Já ti -"Promiňte, omlouvám se." "Vždyť se nic nestalo, to tady ti ostatní - pitomci, strkají se a vůbec se neumějí chovat, nepůjdeme si stoupnout támhle dozadu?" Původcem drcnutí je něžný omyl, hříčka přírody, anděl, který ztratil křídla a podobné blbosti našeho hrdinu napadají, neboť původcem drcnutí je dívka, která sem nedopatřením zabloudila, jinak to není možné, protože co by hledala tady, v takové díře. A Omyl se nechá pozvat na dvě deci bílého a hrdinu napadne, že o lidech toho ví mnoho ale o člověku málo - tak se ožení.

Zde měl být konec. Má žena přečetla přečetla text až k němu, a pak se zeptala kde je. Nechápal jsem, že ho nevidí. A to se držím postulátu Zdeňka Jirotky, že každý pořádný příběh má skončit svatbou. "Chm," pravila nespokojeně má paní, "o člověku jsem se nedozvěděla skoro nic, a to málo není vůbec pěkné. A co ten popis dívky v baru? Píšeš, že čtenář je taky člověk. Co čtenářky? Zas si budou myslet, že jsi předpotopní macho...

Žena mi toho řekla ještě víc, ale nechal jsem to zas v těch třech tečkách. Pak jsem si ve slovníku vyhledal, kdo je to macho. Nadmul jsem se pýchou. Potom jsem ženě doporučil půvabnou knížku Karla Čapka O lidech. To je laskavá kniha. Sám autor byl laskavý. S nadhledem. Žádný macho. Jen v té knížce nejsou žádné ženy. Jedna kapitola jmenuje se příhodně: Muž na svém místě. Tak - vlastně tam jedna žena je. V kapitole Domácí život. Kapitola začíná: "Poslouchejte Máry," povídá člověk takové té domácí ženské, "nemohla byste mi zítra přišít tady ten knoflík?"

Je fakt, že neumím psát tak laskavě jako Karel Čapek. Proto aby nedošlo k nedorozumění, prohlašuji na tomto místě jasně a zřetelně: Ženy jsou člověk. Svého druhu. Dokážou věci jako každý jiný člověk. Některé mnohem líp. Třeba přišít knoflík. Vlastně skoro všechny mnohem líp. Některé i tak, že to ostatní nevidí. Víc vydrží. Protože neví, kde je konec. To všechno je pravda, která je zbytečná. Protože kromě toho všeho, strašně moc dobře vypadají.