Trenky
S věcmi je to jako s lidmi. Rodí se, vyvíjejí, slouží a někdy nám i vládnou. A umírají. A jako my taky dvakrát. Poprvé na smetišti a podruhé s lidmi, kteří si je ještě pamatovali. Věci obzvlášť zasloužilé tiše dožívají v depozitářích muzeí nebo ve skanzenech. Někdy odcházejí bez povšimnutí jindy hřmotně. Některé bez náhrady, zatímco jiné jsou nahrazeny novějšími modely. To je taky jako u lidí, jen si na rozdíl od svých dětí nejsem jistý, jestli je to dobře.
Nedávno jsem v technickém muzeu viděl psací stroj a udělalo se mi smutno. On totiž na stejném psával můj valašský dědeček. Někdy si mě vzal na klín, já bušil do stroje a pozoroval, jak se na papíře obtiskují shluky písmen. Nejraději jsem měl ty s háčkem. Když se na taková písmena uhodilo s patřičnou silou, zakousla se do papíru s takovou vervou, že se ty háčky do papíru úplně vykrojily. Výsledný text pak odrážel autora i po vizuální stránce. Kdybych psal na takovém stroji a posílal texty poštou, mohli byste číst perforované fejetony. Šlo by už o konceptuální umění. Když se takový text čte proti slunci, prosvítají paprsky těmi dírami po háčcích a vytvářejí hrou světla a stínů na papíru podivuhodné kresby.
Chtěl jsem tohle nějak srozumitelně vysvětlit svým dětem, ale zjistil jsem, že psací stroj si už prohlížím sám. A asi dost dlouho. Nakonec jsem je našel sluchem. Smáli se tak nahlas vytáčecímu telefonu, až je musela hlídací muzejní paní napomenout. Zase mi bylo smutno.
Pak jsem si uvědomil, že pláču sám nad sebou. Že je mi líto pouze těch předmětů, které jsem sám používal a vím alespoň částečně, jak fungují. Ulevilo se mi, že až bude místo chytrého telefonu něco ještě chytřejšího, tak mně to líto nebude. "Jen počkejte," pronesl jsem směrem k těm mým dvěma chechtákům, kteří se pro změnu smáli točící se gramofonové desce a nic už jsem jim nevysvětloval.
Nakonec jsem naznal, že nějaká rovnováha přece jen bude. Určitých věcí mi není líto ani trochu. Naopak jsem rád, že je po nich veta. Třeba červených trenýrek ušitých z praporoviny. Do party k nim býval ještě bílý nátělník. Já jsem míval tělocvik rád, ale tenhle stejnokroj jsem nesnášel. Holky měly snad ještě úděsnější úbor, který nenáviděly (a to i ty, co v tom vypadaly dobře) víc než já ty rudé trenky. Takže jsem jen uvítal, že ve víru společenských změn zmizí tyhle uniformy podobně, jako zmizely posrané podvlékačky kadeta Bieglera ve víru světové války.
Bohužell jsem nepočítal se dvěma věcmi. Taková praporovina je vůči rozpadu odolnější než kdejaký světový řád. Ale ani to by nestačilo, nebýt té zpropadené reinkarnace. V budhismu se dobře neorientuji, ale u Věcí jim to funguje skvěle. Nadto se zrodí znovu prakticky ve své původní podobě. Ve chvíli, kdy si po červených trenkách nikdo ani nevzdechl, najednou zavlály nad Pražským hradem. Měli to na svědomí nějací Ztohoven, tak proto asi ty trenky. Nakonec je sundali a myslel jsem, že tím to skončilo. Kdepak. Maturanti 4.A Gymnázia Soběslav překvapili návštěvníky maturitního plesu, který se konal 27. ledna 2017 v kulturním domě Národ v Soběslavi, když se přibližně o půlnoci převlékli do tohoto odpudivého úboru a začali tančit jako na spartakiádě. Včetně dívek, což už vůbec nechápu. K dovršení všeho vytáhl trenky i prezident a veřejně je spálil.
Dobře, já chápu, že starého, špinavého prádla je nutno nějak se zbavit. Ale tím se přece nikdo nechlubí, většinou se ukládá na dno popelnice, aby to nikdo neviděl. Je fakt, že ty trenky byly tak velké, že by se do popelnice asi nevešly, ale tak snad mohl Ovčáček nechat přistavit nějaký kontejner. To máme pálit ostentativně spodní prádlo na veřejném prostranství? A ještě si k tomu zvát sousedy? A co dodržování kjótského protokolu?
Ale prezident je první muž národa, má spoustu poradců a jistě ví, co dělá. A tak jsem se rozhodl, že ho budu následovat. Nebojte se, opékání špekáčků nad textilním plamenem nechystám. Jsem introvertní člověk a podobné extravagance se mi příčí. Máme ve sklepě kotel na tuhá paliva a tam pěkně v tichosti vyřazené spoďáry spálím. Jen to trochu zasyčí a zasmrdí a bude po všem. Hlavně, že ušetřím při nákupu nových. To mi poradil taky prezident. Prozradil, že ty svoje, co spálil, mu koupila hradní kancelář za jednu korunu od Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. To se mi vyplatí pro ně zajet do Prahy. Koupím si jich třista a žena nebude muset prát. Po každém prdu je proženu komínem a hned si reinkarnuju nové. Jen aby měli na Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových něco v jiné, než v té rudé barvě.