Třicet minut

Podle studie zveřejněné v lékařském časopisu Lancet vám každý půllitr piva nebo sklenice vína zkrátí očekávanou délku života o třicet minut. Zajímalo by mě, jaká byla metodika této studie, když umožnila dojít k tak pregnantnímu závěru. Nejspíš je to tak, že zadavatelé tohoto hodnocení nepočítají dobu, po kterou pijete svůj oblíbený nápoj vůbec do života. To by celkem odpovídalo. Podle mého vlastního pozorování, a dat mám mnohem více než citovaná studie, trvá vypít půllitr ležáku opravdu zhruba třicet minut. Samozřejmě za přísného dodržení standardních podmínek. Nejen stavu prostředí v němž studii provádíme, ale i psychického       a fyzického stavu zkoumaného subjektu, který souborně nazýváme bilancí jeho vnitřního prostředí. Je také důležité sledovat tlak, ( i v pípě ), teplotu vnitřní i vnější a solventnost subjektu. Nevhodná kombinace výše uvedených faktorů, například vysoká teplota, nízký stupeň zavodnění a to, že má subjekt za půl hodiny vyzvednout děti ze školky může zapříčinit i trojnásobné zvýšení konzumace nápoje během definovaného časového úseku.

Jestli se utěšujete tím, že se Vám život krátí až po překročení limitu pro bezpečné pití, pak patříte zřejmě mezi lidi, kteří si pivo rozlévají do hořčičáku tak dlouho, dokud ho za čtyři dny nevypijí celé, nebo pijí víno z náprstku. Pro nás ostatní mám ale dobrou zprávu. Ta studie nevychází. Řada lidí, s kterými jsem osobně mluvil minulý týden, by podle ní už musela být po smrti. Ale kdyby na tom všem přece jen něco bylo, nechal jsem si natočit jednu tu třicetiminutovou zkratku do cíle a během ní jsem přemýšlel, oč právě můžu přijít.

Tak třeba o kyslíkovou terapii. Ta naopak během půlhodinky život prodlouží, takže byla            i doporučenou náhradou konzumace alkoholických nápojů. Nebo bych se mohl naučit padesát nových slovíček z angličtiny. Pomocí jakési supermoderní lingvistické metody to prý do půlhodiny budu umět raz dva. Nebo kdybych se potřeboval přepravit z Chicaga do Clevelandu, tak to tamní hyperloop zvládne taky za půl hodiny. Anebo bych si během několika třicetiminutových kruhových tréninků mohl vypěstovat břišní sval připomínající pekáč buchet. Dal bych si radši ty buchty. Protože je Tomáš v hospůdce nevede, vzal jsem si chleba z tvarůžkem a krátil jsem si život dál.

Jsou sice i krásné půlhodinky, třeba sex, ale ten se zase obvykle stihne včetně pití. Nebo burčák. Fáze pravého burčáku trvá někdy jen půl hodiny. Ale to je zase nadmíru vzácný jev. Dumal jsem dál, co trvá půl hodiny a fakt stojí za to. Tak třeba obědová pauza dle zákoníku práce. Takové slovní spojení ovšem spolehlivě zahubí všechna libá očekávání. Přestože jsem tedy pádný důvod nenalezl, rozhodl jsem se, že déle si krátit život nebudu a odebral jsem se domů pustit půlhodinový prací program. Vzpomněl jsem si totiž, že jsem to měl udělat ještě před dnešním krácením života.

Doma jsem pustil pračku a pozoroval, jak se v bubnu točí prádlo. Za půlhodiny bude cyklus    u konce. Zamrazilo mě. Ano tak nějak to bylo. Zaevidovat, svléknout prádlo, zapsat, pak nahnat do komory a spustit cyklus. Přesněji Cyklon B. Včetně odvozu mrtvol to všechno taky trvalo zhruba třicet minut. A konference ve Wannsee, kde se to posvětilo, trvala slabé tři takové půlhodinky. Nakonec si na to připili koňakem. Vzhledem k tomu, kolik se toho podle kopie zápisků říšského sekretáře Martina Luthera vypilo, si účastníci konference zkrátili život  v průměru o jedenáct minut a dvacet vteřin. Kromě Adolfa Eichmanna, ten místo koňaku ořezával tužky. Ale je to jen odhad, studie z Lancetu tuto dílčí skupinu nezahrnula do výsledné zprávy. Patrně z důvodu velkého rozptylu dat.