Tužka

Dostal jsem otázku, zdali ještě někdy píšu rukou. Zakroutil jsem hlavou a vzdychnul. Vzdychnul jsem proto, že jsem se k Tužce nezachoval nejlépe. Na začátku bylo vše jasné a ostré jako tuha. Jenže jsem potkal Psací stroj. Taková láska!

Mělo mě napadnout, že básníci se mýlí úplně stejně jako normální lidé. Zvlášť, když to byl Pavel Kohout. Poblouznění je ten pravý termín. V obou případech. Zkrátka, byl to překlep.

Když se snažíte tentýž překlep opravit pošesté, není to už k přečtení. Opustil jsem Psací stroj a vrátil se k Tužce, kaje se, že texty z předchozího období nebyly ke čtení ani bez křeplepu a ona mi odpustila. Pak jsem chvíli sekal dobrotu. Odolal jsem, i když se ostatní chlubili značkovými plnicími pery. Moje Tužka totiž měla parádní věno. Gumu. To je veliká věc, umět vymazat špatný text. Kaňky akorát tak rozpatláte. Zato guma gumovalo o sto péro. Podlehl jsem dojmu, že mám všechno odpuštěno a text náhle nebyl k ničemu. I - spustil jsem se s Propiskou.

Propiska pěkně klouzala, slova letěla po papíru rychleji než mraky, přelévala se do vět, věty v odstavce, prší! Gumy nebylo třeba, když se text nedařil, vytrhl se celý papír a začalo se znova. Jenže to bylo na můj vkus moc často. Navíc se Propiska ukázala být umíněná, vyžadovala pořád novou náplň, a když se text nedařil, a to teď bylo skoro pořád, protivně cvakala.

Vrátil jsem se tedy opět k Tužce, ale najednou to nešlo. Ať jsem strouhal, jak jsem strouhal, lámala se. Pochopil jsem, že jsem jí zlomil srdce a sbalil, a hned poté vybalil, Notebook. Brzy jsem zjistil, že Notebook vyžaduje také neustále nějakou náplň. Taková aktualizace šatníku je to. Nikdy se v těch hadrech nevyznám, tak klikám na to, co si poručí. Někdy dokonce vydírá, že když jí neaktualizuji Avast, tak mě opustí. Nemám už sílu na další eskapády, tak jsem to trpěl, alespoň má notebook gumu, jmenuje se Delete, a víko, které se dá kdykoli přiklopit.

Jenže minulý měsíc mě vážně dožrala. Otevřel jsem Středečník, že napíšu nový fejeton a Notebook mi odpověděla: "Chceš vytvořit obsah článku sám nebo s pomocí AI asistenta?" Abych nebyl na pochybách, kdo je lepší, poťouchle dodala: "AI asistent vytvoří článek podle zadání za pár vteřin." Děvka! "Když je to tak, nic už ti nekoupím! Na nový Microsoft můžeš zapomenout. Tak."

Nepomohly upomínky, nepomohlo vyhrožování. Zatvrdil jsem se. O čtrnáct dnů později mě Notebook opustila. "No, jen si jdi za lepším, ještě budeš žadonit." Jenže tentokrát žádné restarty nepomohly. Pochopil jsem, že je to nadobro. No co, mám ještě počítač v práci. Sice se řídím naučením striktně oddělovat pracovní od soukromého, ale snad si mohu dovolit vložit fejeton na web, to není nic soukromého, naopak, je to zcela veřejné, tak pojďme na to. No jo, ale napřed ho musím napsat! Jenže už ani nevím, kde teď Tužka bydlí.  Stejně už je s někým jiným, mrzutě jsem prohledával stůl. A pak jsem ji našel! Byla pod tou hromadou, jak jsou tam ta parte. Protože jsem si pamatoval, jak to dopadlo minule, koupil jsem jí na udobření nové ořezávátko. Ale ani s ním už to nebylo ono. Tuha je křehká, ruka si odvykla. Text se nám nedaří… A tak alespoň vzpomínáme na staré časy. Tlačil jsem na Tužku, až se celá prohýbala, A nepřestal, dokud jsem ji neztupil. To byly texty! Někdy jí dokonce vypadla tuha. Jak opilec z hospody. Ale nasadil jsem ji a jelo se dál. Dneska mám dvě piva, čtyři věty a, zívy zív, jdu spát.

Než úplně usnu, matně se mi vybaví text: Ne já, ale Ty. Že bych tohle napsal? To se mi nezdá. Ne já… ano na Tužce samé bylo něco napsáno! Jenže začátek nenávratně zmizel, konec je v nedohlednu. A mezitím už jen špalíček. Tak na škrtání ve snech. A v seznamu přátel.

Něco bylo napsáno na počátku. Nikdy už přesně nezjistím, o co šlo, ale velmi na tom záleží.