Úhel

"Teď ovšem situace nabrala zcela nový úhél." Věta poněkud kostrbatá a úhel nad rámec pravidel protažený, ale přesně tak to pan profesor řekl. Říkal to, v různých obměnách, při různých příležitostech tak často, že dostal přezdívku Úhel. Přestože nevyučoval matematiku ale dějepis. Byl to profesor, jehož jedinou vadou bylo nadužívání slova úhel, pročež se mu dostalo od žactva té odměny, že od jisté doby prakticky nikdo nevěděl, jak se vlastně profesor doopravdy jmenuje a o něco později si většina žáků myslela, že Úhel je jeho skutečné příjmení. Pan profesor o tom však neměl ani ponětí a dál vrhal úhly nejrůznějších stupňů mezi studenty.

Až jednou... se to dozvěděl, samozřejmě, jinak by nebyla zápletka, řekne si pozorný čtenář a čeká na žalobníčka. To je ovšem omyl. Žák, který panu profesorovi prozradil jeho pravé jméno, jmenoval se Robin Stolka a nebyl to žádný žalobníček. Právě naopak. Byl to žák neposedný, různá alotria provádějící, učitelským sborem vedený jako známá firma, která i při předvedení důkazního materiálu k poslednímu alotriu nazvanému pohyblivá katedra, zarytě mlčí. Přestože ty tužky pod nohama katedry byly prokazatelně z jeho penálu. Na jedné z nich našly se iniciály RS a tak pan profesor mohl užít své oblíbené věty. Žák Stolka trestu neušel, nedělal si z toho však mnoho, neboť tušil, že něco si musí nechat na pak, protože to není ani poslední úhél ani poslední trest.

Toto tušení mají všichni chlapci v tom období, kdy se už cítí být mladými muži, přestože jimi zdaleka nejsou. Prožívají Nebezpečné dny, dokud se jimi nestanou doopravdy. Je pravda, že existují i chlapci, kteří Nebezpečné dny neprožívají. To ovšem nejsou chlapci ale hodní hoši. Je nespravedlností světa, že i hodní hoši prozrazující profesorům jejich pravá jména a všelijaká jiná jména, stanou se dospělými muži. Robin Stolka byl všechno možné, jen ne hodný hoch. Přesto to byl právě on, který řekl: "Víte, ehm... pane profesore, že se vám říká... ehm...úhel?" Stalo se tak proto, že ve chvíli, kdy dny Robina Stolky staly se až příliš nebezpečnými, náhoda chtěla tomu, že žák a profesor stanuli proti sobě mimo prostor školních škamen. Pan profesor poznal, že je skutečně zle a žák se přiznal k těm tužkám a k mnohem důležitějším věcem. Nakonec položil tu otázku. A pan profesor se podivil a pak, uzřivše celou situaci v pravém úhlu, začal se hlasitě smát. A žák se zase podivil, že i pan profesor byl kdysi zamilovaný.

Po mnoha mnoha letech vzpomněl jsem si na pana profesora. Minul jsem Medlánky a spatřil větroň. Na tom není nic zvláštního. Za Medlánkami je letiště, tak když je hezky, nějaký větroň určitě uvidíte. Tenhle ale zazářil oslepujícím způsobem. Musel jsem odvrátit hlavu a udělat krok stranou. Podivil jsem se, že za mnou nezůstala spálená tráva. Mohl za to úhel mezi mnou, sluncem a větroněm.

A zas jdu přes Medlánky. Je lezavo, poprchává, žádný větroň na obzoru a mně vytane na mysli kus básně Roberta Fajkuse: Pod sněhem v zahradách/jsou snad ještě roztroušeny zbytky/balzových modelů letadel/která jsi tady v dětství pouštěl/Vítr co tenkrát rval z ruky letadýlka/teď cloumá tvým srdcem/ A náhle vím, že Nebezpečné dny jsou jako ta letadla. Nejsou a už nebudou, pan profesor už taky není a Robin spokojeně hnije pod pantoflem své druhé ženy a nic neví.

V této náladě došel jsem domů, a abych ji rozehnal, vyrazili jsme se ženou na představení do Mahenova divadla. První polovině se to nepovedlo, a tak jsem si o pauze vzal chlebíček, že to zajím. Má žena mezitím vyšla na balkón (to se to ještě smělo), zpod mraku vynořil se měsíc a její nahá ramena zazářila jako křídla toho větroně. Nálada se mi rázem spravila. Klidně ještě můžu mít nebezpečné dny. Chce to jen správný úhel.