V kopci II.

Člověk má kriticky poměřovat své myšlenky a soudy, a proto jsem vyrazil do opravdu pořádných kopců, hodlaje v nich ověřit v praxi trvale platné rady, které poskytuji v rámci konzultací v hospodě na Božence za ležák, a když se konzultace protáhne, i zdarma. Tedy žádné rekordy, výzvy a soupeření, nýbrž poznání a poučení. Taky abych Vám čtenářům rozšířil obzory - počítal jsem s tím, že z Pyrenejských výšek uvidím až za ně - čímž fejeton dostane patřičný přesah. S čím jsem ovšem nepočítal, byla mlha. Takže první dva dny jsem viděl prd. Poučení je, že často člověk sám nepozná, že už dosáhl vrcholu. Musí mu to říct jiní. Jiní se mi ztratili v mlze, ale já to poznal. Ještě, že tam byla ta cedule. Zastavil jsem se až o ni. Nějaký Col du něco. Poznal jsem, že mlha je blahodárná, Přesněji zrakodárná. Sundal jsem si brýle a prozřel jsem. Byl to Tourmalet.

Zásady sepsané loni ve fejetonu V kopci si nemusíte číst znovu. Všechny se dají shrnout do jediné: Jeď si svoje. Jako ten třicetiletý francouzský junior, který kolem mě přehrčel a zmizel za nejbližší serpentinou. Těch serpentin tam bylo pak ještě asi dvacet čtyři. Takže jsem ho o osm zatáček dál zase uviděl. Dělal, že si prohlíží krajinku a děsně se u toho šklebil. To asi jak se snažil uvidět cokoli kromě mlhy.

Zavedl bych v rámci školní výuky povinné jízdy do kopce. Nemusí to být ani v Alpách ani v Pyrenejích, stačí úplně kopec od Lhoty, co začíná za hromadou hnoje. Vlastně úplně stačí schody v paneláku za školou. Aby si dětičky mezi druhým a dvanáctým patrem ověřily, že se nemají cpát, kam nepatří. Jenže dětičky se naučily používat výtah. Zdviž jednotlivá patra přeskočí, klidně i několik najednou. Dokonce s ním jezdí i dolů. To už vůbec nechápu. Jízda po zábradlí je skvělou životní průpravou. Včetně toho velkého mosazného čudlíku, který našrouboval úplně na konec pan správce poté, co jsem se učil vybírat zatáčky a v jedné šla zrovna paní správcová. Od té doby umím předjet s kopce náklaďák a vím, že největší zrada přichází v okamžiku, kdy už si člověk myslí, že má vyhráno.

Jiný Col du něco. Zas to nemůžu přečíst, třebaže nemám brýle. Mlha se zvedla, místo ní praží slunko a mně natekl pot do očí, takže je ani moc neotevírám. Až když mi nahoře ostatní vyprávějí, jak je tam krásně, propláchnu si zrak tekutinou z lahve, a už vidím Col du Soulor. Poučení ze Souloru je, že na vrcholu člověk nevydrží dlouho, byť je tam sebekrásněji. Měl jsem v lahvi sladký nápoj, který mi měl dodat křídla při jízdě do kopce. Nahoru se mi nezdálo, že by to nějak fungovalo, zato dolů jsem fakt letěl. Jak jsem ujížděl tomu hmyzu, co po mně šel. Nechápu, ten už přece křídla má, tak proč ještě chce můj kouzelný nápoj?

Col d´ Agnes. Tenhle čtu snadno. Asi proto, že je příjemně, jede se mi neobvykle lehce a jsem tu jenom já a cedule. Není nic lepšího než moci si svobodně odbočit... no jo, ale ostatní už budou na Port de Lers, aby mi neujeli... a náhle vím, že průsmyk je proto průsmyk, protože se ním člověk rychle prosmýkne na druhou stranu. A pak už jen sviští dolů. Náhle je na sestupu, ani žádný náklaďák tu není, abych si zvedl sebevědomí. Vidím patník s číslem 50, a dole už čeká moudrost stáří... Je to hloupost. Dole žádný nadhled není, jenom nudná rovina. A ta se jede o samotě blbě. Naštěstí tamhle na křižovatce na mě čekají...

Takže, i když už budete na sestupu, jeďte do kopce. Když se vám bude chtít, klidně si odbočte. Třeba v Šebrově na Vranov. A že na vás nepočkají? No a co, ve Vranově je na rozdíl od Col du něco na průsmyku samovýčep.