Váza

08.06.2022

Té vázy bych si normálně ani nevšiml, to dospělí o ní začali mluvit, dokonce přitom přede mnou zvyšovali hlas, a tak jsem si ji šel prohlédnout. Byla to nepraktická váza. Příliš veliká, příliš těžká a příliš broušená. Tak vybroušená, že se do ní nedalo nic dát. Nepamatuju, že by v ní kdy byla nějaká kytka. To jsem řekl a dostal ponaučení. Ponaučení bylo těžké jako ta váza, a tak jsem mu moc nerozuměl, ale pochopil jsem z něj, že váza je stará, prastará, jako prababička, kterou nepoznal ani můj tatínek, od níž ale oba pocházejí - on i váza, tudíž se podle toho mám chovat. S úctou a po špičkách.

Já se snažil a nebylo to ani tak obtížné, protože ponaučení jsem dostal v době, kdy jsem už musel utírat prach v pokoji zatímco prach na váze naopak musel zůstat na pokoji. Protože v době kdy dítě dostává ponaučení a utírá prach, také rozbíjí skleněné předměty. Skrze ten poslední předmět, kterým byla shodou okolností taky váza, (i když to byla nedomrlá vázička s kopretinou na kuchyňském stole, z něhož jsem strhl ubrus) se mi dostalo dalšího ponaučení, totiž, že kromě úcty a ticha se pokojová váza jednou prodá - pokud ji někdo nerozbije!!! - a pak se někdo bude mít dobře. Moc jsem to zas nechápal, protože já se dobře měl, a měl bych se ještě líp, kdybych nemusel pořád poslouchat řeči o vázách, ale chlapcům je rozbíjejícím, kupují se dětské encyklopedie, aby si četli a nerozbíjeli, a tam jsem se dočetl o čínské váze z osmnáctého století, která se v aukci prodala za 414 milionů korun. Prababička byla určitě starší, když po ní nemáme ani fotku, ale jenom vázu, a tak jsem do pokoje, kde váza bydlela, vážně začal chodit po špičkách.

Ten pokoj byl babičky - ta na rozdíl od prababičky ještě žila a tak na mě mohla z pokoje volat. Já to uslyšel, rozběhl, uklouzl, nezabrzdil, narazil. Hlavou do sekretáře na němž ležela vyšívaná dečka, která vypadala ještě starší než váza s prababičkou dohromady. Je to možné, protože dečka, i když spadne mnohokrát, vždycky přežije. Jenže přímo na ní stála ta váza. Ona se zapotácela, nahnula, převážila a - byla chycena. Koutkem oka jsem zahlédl, že i babička se zapotácela, ale tu už jsem zachytit nemohl, protože jsem měl plné ruce hnusně těžké vázy, naštěstí tam byl gauč.

Po této příhodě dostal jsem další ponaučení. Začal jsem se bát vůbec do pokoje, který patřil váze, chodit. Když už jsem tam musel, vyhýbal jsem se váze velikým obloukem. Když jsem směl s babičkou sledovat film s Belmondem, tehdy od 15ti let nepřístupný, stejně jsem z toho nic neměl, co chvíli jsem se otáčel k sekretáři, jestli váza stojí a sleduje film s námi. Začal jsem vázu nenávidět.

Zanedlouho poté ale babička umřela a váza se řízením osudu - a dědického řízení - odebrala do druhé větve rodiny. Váza mi zmizela ze života. Až do chvíle než jsem oženil. Těsně před svatbou jsem se dozvěděl, že uvažují o tom, že by byl pěkný svatební dar broušená váza. Chtěl jsem říct: Jen přes mou mrtvolu, ale vzpomněl jsem si na babičku a řekl tedy, že v tom případě se neožením. Vázu jsme si koupili sami, docela obyčejnou, která nepotřebuje spát v dečkách, ale stačí jí holý stůl. Není broušená a sklo má zašedlé. To proto, že v ní je pořád nějaká kytka.

Copyright © 2018 | Martin Brož
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky