Ve skříňce

Když člověk vstupuje do praktického života, vyfasuje pracovní oděv, pracovní smlouvu, hromady dalších formulářů k podpisu a – skříňku. Tato stane se nedílnou součástí jeho života, dokud neumře. Nebo neodejde do důchodu, což je prakticky totéž. Výpověď nepočítám, v tomto případě člověk pouze přemístí své propriety ze skříňky pracoviště A do skříňky pracoviště B. Trochu práce mu dá jenom odlepení aktů ze skříňky A. Nalepení nedá tolik práce, protože akty A se vždycky potrhají a člověk pak shání nové akty B. Ani to nedá moc práce, protože výběr je bezbřehý a tak se dá na základě skříněk A až X jednoho subjektu udělat průzkum změny preferencí a vkusu v čase. Nebo nevkusu. Řada aktů na dveřích skříněk totiž už nejsou akty. Je zajímavé, že těmto subjektům se preference nemění a tatáž pornografie zdobí jejich skříňky klidně čtyřicet i více let.

Když jsme u té sociologie, musím se zmínit o mužské menšině, která nemá skříněk. Ne, nemyslím bezdomovce. I ti většinou mají nějakou skříňku, kterou si ze smetiště dotáhli pod most. Myslím naopak muže na opačném pólu. Muže, kteří dosáhli tak vysoké pracovní pozice že nemohou mít žádné skříňky. Lámal jsem si hlavu, kam si dávají věci a nakonec jsem to rozlousknul. Do skříní! Kostlivec se vejde jenom do skříně. Do skříňky nikdy. Proto také ty skříně nejsou polepeny žádnými obrázky polooblečených ani zcela svlečených žen. Aby ty skříně nebylo možno identifikovat. Když jsou tam ti kostlivci. Ale pak tam náhodou zůstane sekretářka přes čas a bác! Kostlivec na ni vypadne ze skříně. A neštěstí je hotovo. Přitom by to nemuselo být. Stačilo by jenom, aby si vedoucí pracovníci lepili na dveře skříní hambaté obrázky. Všichni, včetně sekretářky, by věděli, na čem jsou a nikdo by ty dveře neotvíral. Vedoucí pracovník se stejně nepřevléká, na papíry má sekretářku a boty kopne pod pohovku, tak co.

Kolega otevřel svou skříňku, do které by se žádný kostlivec nenacpal, i kdyby všechny kostičky složil do úhledného tvaru, jako v kostnici. Tak byla skříňka plná. Viděl jsem ponožky, vybledlou košili, prošedlý plášť, deodorant, zápis z konzília, hromady dalších zápisů, odborné časopisy, neodbornou knihu, dvě prázdné plechovky od nealkoholického piva a dvanáct perníčků z pekárny PENAM. Ty perníčky dostáváme v nemocnici v jídelně. Jsou nedobré, tak si je nikdo nebereme. Kolega Zdeněk má kromě plné skříňky i hodně dětí a nejspíš proto nedokáže odolat paní kuchařce: „Ale tak si je vemte, pane doktore, pro děti…“ Ovšem ani jedné z jeho čtyř dcer perníky z Penamu nechutnají, a tak tiše tvrdnou ve skříňce.

Koukal jsem na ten nelad až Zdeněk promluvil: „A přesně takhle neuspořádaný je celý můj život.“ Chtěl jsem ho potěšit a říct mu, že taková Pandora měla skříňku, proti níž je ta jeho úplná idyla, ale předešel mě. „Počkej, teď ti něco ukážu,“ řekl a otevřel skříňku kolegy Arpáda. A to jsem teprve zíral. Oblečení do komínku, odborné knihy srovnány od nejmenší po největší, nikde ani smítko. „To je teda něco,“ obdivně jsem vzdychnul, protože vím, že takhle mít srovnáno, my nikdy nedokážeme. Ale pak jsem se vzchopil: „Jenže Arpád nemá žádné děti. Kdyby měl čtyři dcery, tak by je možná dokázal postavit za sebe podle velikosti, ale srovnat už ne. Tudíž nepořádek ve skříňce je v tvém případě zcela opodstatněný,“ uzavřel jsem věc a Zdeněk následně celou skříňku. Trochu s potížemi, jak byla nacpaná, ale zavřel. Napadlo mě, že to má ještě dobré. Až ji zase otevře, vypadnou na něj místo kostry špinavé ponožky. Maximálně dostane do hlavy tvrdým perníkem. S těmito úvahami jsem došel až ke své skříňce a s trochou obav ji otevřel. Nevypadlo nic. Ani stará mandarinka, kterou jsem tam nechal s tím, že ji sním, až na ni budu mít chuť. Jinak tam moc věcí nebylo. Taky deodorant, taky ponožky, taky papíry. Ale ten papír, co zrovna teď potřebuju, tam nebyl. Ani nikde jinde. Rozhodl jsem se prohlédnout ještě jednou celou skříňku. Při té příležitosti bych si mohl uklidit, napadlo mě. „Ostatně to bude snadné, moc tam toho nemám,“ řekl jsem si ještě a vyhodil pár papírů do koše. Vzal jsem do ruky mandarinku. Byla celá scvrklá a napůl ztvrdlá. Podíval jsem se do skříňky a padla na mě tíseň. Takhle je to. Ze života se mi ztrácejí věci, ani nevím jak. A když zjistím, že něco chybí, je to nenávratně pryč. Nakonec mi zbydou jen teplý ponožky. A ještě si budu život vyprazdňovat sám? To tedy ne! Vrátil jsem svrasklý plod do skříňky a udělalo se mi trochu líp. Protože úplně nejsmutnější je úplně prázdná skříňka. Proto si tu mandarinku sním skutečně, až na ni budu mít chuť.