Ve skříni

Celé tři dny hřál jsem se vědomím, jak jsem vám dobře poradil, a jak se vám teď po úklidu podle mého návodu žije lépe a radostněji. Netušil jsem, jaké s tím tříděním vzniknou problémy.

První na sebe nedaly dlouho čekat. V neděli večer se pravidelně scházíme v hospodě vyhodnotit uplynulý týden a jeden z nás se k tomu tentokrát vůbec neměl. Nakonec se přiznal, že k třídění přizval manželku. Že to ve dvou půjde lépe… Samozřejmě se u toho pohádali a zbytek týdne tam chodili mlčky ne mezi třemi, ale čtrnácti hromadami hlasitých slov. Patnáctá hromada byla ticho samotné. Ta je největší, neboť tichá domácnost trvá již déle než samotné třídění. To snad dá rozum, že třídit můžete zároveň, ale provádí ho každý zvlášť! Co je taky komu po tom, kde jste byli včera večer?! Navíc, jak by se mohli shodnout – visí tam patnáct halenek, z toho pět vytahaných (jak tam jen visí a nikdo si je dva roky neoblékl.) Podle Ní všechny patří samozřejmě na hromadu Dobře. V koupelně už taková hromada je. Říká se jí Kosmetika. Naopak – feferonky od Honzy, nakládaný hermelín od Pepy a vůbec všichni kamarádi z mokré čtvrti patří na hromadu Špatně. Třiďte si spolu. Ale každý svou vlastní skříň!

"Buď rád, že to dopadlo takhle," utěšil jsem kamaráda. "A to šlo jen o halenky. Co kdybyste začali třídit kostlivce?!" navázal kamarád, který má s tříděním bohaté zkušenosti. "A jak to vypadá, když se třídí kostlivci?" zeptal se další, který naopak zkušenosti nemá, právě se nastěhovali, zařizují byt a skříně jim teprve přivezou. "Jak? Neviděls nikdy kostlivce?" podivil se zkušenější. "Roztřesený ruce a vyceněný zuby," navázal za malou chvíli, protože jsme všichni zmlkli. "A všechna slova smrdí smrtí," dodal další. "Jo jo, kostlivci se nemají budit, mají se nechat pěkně zamčení, ono je za takovejch třicet let přestane bavit strašení, oni se tak nějak zcrvknou a zkřenčí, a když se pak náhodou zapomeneš a otevřeš jim, tak už jsou jenom trapní," uzavřel nejzkušenější z nás.

"Tak nejlepší je, žádný kostlivce nemít!" prohlásil suverénně Nezkušený a my se jenom pousmáli. Ale on nepřestal a pokračoval: "My máme ve všem pořádek a moje žena mě za to chválí," pochválil se tentokrát sám. "Protože všechno třídím preventivně!" vyhodil nakonec na stůl svůj trumf. "Mno," začal jsem pomalu, abych ho nevyděsil, "já znal jednoho, a ten taky třídil preventivně. Jednou mu na hromadě špíny zůstala sedět poslední partnerka. Tedy, dlouho tam nevydržela, sebrala se a odešla." "Pcha chá," vysmál se mi Nezkušený, "moje žena je čistotná, miluje mě a a a vůbec!" "Ty poslyš," ozval se Ten, který dosud nepromluvil, zato měl svou partnerku ssebou, "proč tu teda není s tebou?"

"Hele, nechte toho," promluvil Nejzkušenější, když Nezkušený prudce vstal. Ví, k jakým koncům tyto řeči vedou, neboť je sám viděl, a tak se obrátil ke mně a pravil: "Řekni nám radši, jak to dopadlo s tím, co vytřídil vlastní partnerku…" Zvědavost zabrala, Nezkušený se zase posadil, a já pokračoval: " Chvíli si to pochvaloval, jak prázdný byt vybízí k sebezpytu. Býti světcem vydrželo mu deset dnů. Prázdnota vybízí k tomu, aby byla zaplněna novými hříchy. A hned si tam jednu nastěhoval. Dobře mu tak. Tahle nejnovější je bio-eko. Ode dneška už třídí jenom odpad.

"Aha," řekl již smířlivěji Nezkušený. "Ale tak to nemusí tak vadit, ne? Budou mít pořádek, urovná mu i ty feferonky, a on si jenom vybere, jakou si dá, ne?" "Ne!" řekl jsem. "On jde do špajzky, kde mají perfektně roztříděné feferonky. Kteroupak si asi dá?" "Nevím, tu, na kterou bude mít chuť?" pokrčil rameny Nezkušený. "Žádnou! Než otevřel dveře do špajzu, zapomněl se zeptat manželky, jestli už má hlad!" "To je ale blbost," nevěřil mi Nezkušený. "Není," podpořil mě Nejzkušenější, "když nám nevěříš, zeptej se ho sám. Ale budeš muset k němu domů. Už dva roky nedostal žízeň. Naposledy, co chyt jeho manželku žlučník, a byla šest dnů ve špitále. To měl žízeň!"

Po posledním slovu Nejzkušenějšího jsem si uvědomil, že už nemám žízeň a šel jsem domů. "Vytřídila jsem ti nějaké oblečení," přivítala mě žena. Takto mě občas vítá a já vždycky odpovím: "Děkuji miláčku, to jsem rád, že nebudu chodit jako trhan." A jsem rád opravdu, a že se nemusím starat o věci ve skříni. Tentokrát mě ale ta stejná věta vyděsila, vyběhl jsem po schodech, otevřel skříň — ufff, žádný kostlivec. Ani děsuplný, ani nedomrlý. Tedy, možná tam nějaký úplně malinkatý kostliveček je, ale kdo by ho našel, mezi tolika komíny prádla?