Ve stínu kaktusu

Letos se o velikonocích udělalo takové teplo, že jsem musel jít do sklepa. Ale ne se ochladit ani pro pivo, nýbrž pro křesílka, ve kterých za krásného počasí sedáváme na balkóně. Vytáhl jsem křesílka z kartónů, které je chrání před prachem. Kartóny se poroučely k zemi
(a na křesílka) a zasypaly je prachem. Našel jsem úplně zaprášený hadr, utřel a vyčistil jsem ho o kartón, který jediný byl nezaprášený, pak jsem jím utřel křesílka, položil do nich dva ležáky (když už jsem tam byl) a všechno vynesl na balkón. Pak jsem spláchl prach ze sebe v koupelně a pak prach v sobě jedním z těch dvou ležáků. Pak jsem jen tak seděl
a díval se, jak vzduchem poletují ptáčci, prach, pyl a jak ty stromy, které ještě věří na déšť, začínají se zelenat. Částečná zeleň naplnila mě pocitem libosti taky jen částečně. Konečně, my hédonisté máme v povaze libé prožitky stupňovat, případně potencovat je dalšími prožitky a nějaká polovičatost nás neuspokojí. Odešel jsem tedy do kuchyně pro koláč.

Seděl jsem dál v křesílku, pojídal koláčky a pozoroval jsem, jak prach a pyl usedá na prázdné křesílko vedle mě. Začalo mně být vedro a nebylo to těmi horkými koláčky. Otevřel jsem druhý z ležáků. Zhluboka jsem se napil. Nepomohlo to. Slunce pražilo přímo na balkón. Vzal jsem tedy křesílko a odsunul ho do stínu kaktusu. Zašel jsem si ještě pro knihu. Kniha se jmenuje Ve stínu Kaktusu. Jestli teď někoho napadlo, že na přímém slunci není dobré pít pivo, tak ať to rychle zapomene. Mě nenapadlo, ale empiricky jsem zjistil!, že to dobré je, dokonce, že ten ležák, co mi koupila žena, je výtečný a došel si pro něj do lednice. Tak a teď si ve stínu kaktusu přečtu Ve stínu Kaktusu.

Dobře, tak ještě nepřečtu, napřed vám vysvětlím, jak to s tím dvojitým kaktusem je. Vlastně, neříkal jsem vám už, že my, milovníci života, máme v povaze libé zážitky zdvojovat? Tak, teď když to víte, vám povím, jak je to možné. Za ty dva rozložité, dvoumetrové, ostnaté kolosy, díky nimž mi už nepraží na zátylek, může můj celoživotní přítel a umělecký guru David. Majitelem těchto tvorů, (vždy na mě působili spíš jako nějací nehybní aligátoři než jako rostliny) byl jeho otec, divadelní režisér Zdeněk Kaloč, který je choval i doma. Dřív jsem nerozuměl tomu, proč je má i v bytě, když na balkóně je ještě místo, ale dnes už to vím. Pan Kaloč seděl u svého psacího stolu, dělal si poznámky k divadelní hře a ti ježatí netvoři chránili jej lépe než trojhlavý pes Kerberos. Jednou jsme si tam s Davidem hráli a jeden kaktus na mě nějak spadl. Přežil jsem to jen tak tak, a to byl ten nejmenší. Úplné nedochůdče proti těm, kteří teď hlídají na mém vlastním balkóně. Mám trochu smůlu jen v tom, že moje děti chodí z druhé strany, ale ke vstupu do pokoje jsem se přece jen šedesátikilové obludy dát neodvážil.

Pan Kaloč režíroval spíš vážné kusy. Na Dostojevského a další těžké Rusy byl uznávaný specialista. Ale já věřím tomu, že teď, na druhé straně, si střihne nějakou komedii. A klidně lehčí. Říká se přece, budiž ti země lehká, nebo ne? Zakrátko nato překvapil mě Kaloč mladší dotazem, jestli bych ty kaktusy nechtěl. On je nemá kam dát, nevejdou se ani do botanické zahrady, a vyhodit je, mu je líto. Zprvu jsem chtěl odmítnout, protože se aligátorů bojím, ale pak jsem vzpomněl obou našich otců, kteří se z tohoto světa odporoučeli nedlouho po sobě a napadlo mě jestli by se oni báli krokodýlů. Taky jsem si vzpomněl na svého staršího bratrance, který taky nedávno umřel a uvědomil jsem si, že z našeho rodu už jsem nejstarší já a tudíž je na mně řada. A proto se mi myšlenka mít doma živého tvora mužského rodu, (i když je to spíš netvor) který je ještě starší než já, začala zamlouvat. Ale rozhodnutý jsem nebyl.

Jako obvykle rozhodla moje žena. Projevila přání oživit náš balkón něčím živým a zeleným. Tedy, toto přání projevuje vždy, když babička ozdobí svůj balkón pod námi pestrobarevnými převislými muškáty. Několikrát jsem se i toto přání pokusil splnit a rozmístili jsme na balkónu truhlíky s maceškami, pelargóniemi a mnoha dalšími okrasnými rostlinami. Všechno vždycky uschlo. Jednou jsme se ze zoufalství i trapně opičili a koupili taky muškáty. Prý nějakou odolnou sortu. Odolávala měsíc. Pak zašla. Navíc se ženě muškáty nelíbí. Jsou moc košaté, moc převislé a moc smrdí. Chce to prý něco jednoduchého. No, tak jsme to přivezli s Davidem na kolečku. Dostat je na balkón byla fuška, ale David zvedne i metrák, takže teď si konečně ve stínu kaktusu začnu číst Ve stínu Kaktusu a žena bude mít pěkné překvapení.

Podíval jsem na kaktusy, znemožňující, aby mě někdo napadl zezadu. Když nám naposledy zase chcípla nějaká kytka, říkala žena, že když usychají květiny, je to jakoby usychala láska. Je to sice blbost, ale kdyby náhodou, tak nám to teď nehrozí. Zatetelil jsem se blahem při představě, jak budu oceněn za to, jak vzorně pečuji o náš vztah a konečně jsem začal číst.

O té knize vám ale mohu říct jen tolik, že ji napsal Jaroslav Žák v roce 1947, začal ji publikovat na pokračování ve Svobodném Slově v roce 1948 a hned v únoru téhož roku bylo publikování ukončeno. Pan Jaroslav Žák byl vyloučen ze syndikátu spisovatelů. Proto jsem tu knihu kdysi koupil. Zajímalo mě, co je tak pobuřující, že to neunese ani Svobodné slovo. No, vůbec nic. Stačí jen, když je svobodný název, ale obsah už ne. Ale knihu jsem koupil taky trochu ze soucitu. Ona měla v životě hned dvakrát smůlu. Poprvé vyšla až v roce 1990, a to zrovna na humoristický román ala Orwell nějak nebyla ta pravá chvíle. Ale možná, že je ta pravá chvíle teď!? Navíc, ve stínu kaktusu Ve stínu Kaktusu... Teď nevím, říkal jsem vám už, že my, milovníci života rádi zdvojujeme?... ale je to jedno, nezdvojil jsem stejně nic. Na třetí stránce jsem ve stínu kaktusu usnul. To to horko... ten stín kaktusu... ta tíha kaktusu... ta tíha koláčků... ta tíha pravdy... Ano, kniha je určitě pravdivá. V podtitulu stojí: Román o vítězství hmoty nad duchem.