Věčné světlo

Tak bláhový, abych toužil po věčnosti, nejsem, ale alespoň chvíli by to vydržet mohlo. To jsem prohlásil, když jsem asi popáté během večera šel nahodit pojistky. "Zítra si zajdeme pro betlémské světlo," odpověděla mi žena. Chtěl jsem podotknout, že by úplně stačil elektrikář, ale viděl jsem, že má poněkud uštvaný výraz, řekl jsem tedy, že betlémské světlo symbolizuje pokoj a mohlo by jí pomoci. "Ono by stačilo, kdybys mi trochu pomohl ty," řekla zvýšeným hlasem žena. "Tak jo," a protože nám světlo zhaslo pošesté, vstal jsem a zapálil svíčku. "A to je všechno?" zazněl dotaz v nezvykle pomalém tempu. Asi ta svíčka. "Pěkné, že? Není intimní lepší než betlémské... ?" Tak asi ne, protože hned po této otázce, vinou negativních vibrací způsobených mou paní, intimní světlo zhaslo.

"Intimní si nechej na nový rok. A to kdo ví." Po této nepříjemné informaci jsem se dozvěděl další, a sice, že žena jede na tobogánu. Prý asi tak od 25.listopadu. Doufala, že se koncem adventu zastaví, ale asi se rozplácne až o vánoční stromek. Až ho nazdobí. Ten tobogán má tvar U. Ještě před tím zdobením musí uvařit, uklidit a upéct. Není divu, že je unavená a jde se uložit. Řekl jsem si, že musím ženu potěšit a šel jsem taky na tu U rampu. Do kuchyně uždibovat z upečeného. Jak jinak bych mohl ženu za ty výtvory pochválit? Zvlášť za rumové koule. Tak, a zítra půjdeme pro to světlo, svolil jsem, když jsem snědl poslední kouli.

Druhý den dopoledne jsem šel vzbudit syna, protože má paní si přála, abychom na Petrov pro to světlo šli společně. "Proč mám vstávat tak brzo, když tam pojedeme autem?" protestoval syn, když zjistil, že je teprve půl desáté. "Protože jdeme pěšky," oznámil jsem mu a sebral peřinu. "Pěšky?!" konečně otevřel oči dokořán syn, "vždyť ti to hned zhasne," brblal dál, ale oblékal se, protože peřinu jsem dal větrat na balkón a nechal otevřené dveře.

Po cestě na Petrov jsem synovi vykládal příběh, v němž florenťané donesli světlo ze svaté země až do Florencie. Syna jejich utrpení nedojalo, dál se tvářil sveřepě a mlčel. Jen když jsme dorazili do chrámu, pronesl: "Teď se ukaž, Florenťane." "Pcha!" mávl jsem rukou a druhou vytáhl z kapsy malou lampičku. Tak malinkatou, jako měl Brouček z Karafiátových Broučků v Trnkově ilustraci. Syn se rozesmál a já mu dal pohlavek, že ruší pokoj světla ve svatostánku. Skutečně si to zasloužil, protože ten plamínek málem zhasl. A pak ještě asi stokrát. Mělo mě napadnout, že plamínek v malinkaté lampičce bude taky malinkatý. Ale nezhasl. Uvěřil jsem, že ten plamen je skutečně kouzelný.

Větší problém byl, že jsem si nevzal rukavice a ten plamínek všechno kouzlo spotřeboval na to, aby neumřel. Na to, aby hřál, už mu nezbylo. Když jsem si uvědomil, že dřív než plamínek odumřou moje prsty, navrhl jsem, že zbytek cesty zpět bychom mohli dojet tramvají. Syn se zeptal jak daleko je to ze svaté země do Florencie. Druhý pohlavek nedopadl, protože jsem ztratil cit v rukou a navíc ta tramvaj zrovna jela.

Zbývalo několik posledních desítek metrů. Tak, teď si myslíte, že přijde banální pointa o tom, jak já dovedu zničit i věčnost, protože víte z předchozích fejetonů, že jsem uklouzl před domem na neposypaném chodníku. Ne ne. Uklouzl jsem, to je pravda, ale to jsem nesl nové vánoční koule na stromeček. (A ukáže se, že jsem měl pravdu já. Že ty staré jsou ještě dobré.) Křížová výprava na Petrov udála se ve středověku. Před dvěma lety. Zbývalo dobýt hrad. Žena vytáhla klíče a odemkla dveře od našeho hradu. Odvážně jsem se vydal ztéci schody. Ani jsem se nepřezul! Nepřítel byl ale zákeřnější než Saracén. Otevřel jsem dveře do bytu a průvan mi ten plamínek sfouknul. Zapomněli jsme zavřít ty dveře na balkón.

"Přirozenou vlastností světla je prozářit tmu. Betlémské světlo má tuto schopnost hypertrofovanou. Ano, takové maličké všechny dojímá. Ale je to Otesánek! Kamarádovi prozářilo obývák natolik, že musel čtyřikrát drátkovat parkety, přemalovat kus zdi a stropu a záclony koupit úplně nové." (A posunout květináč na propálené místo na koberci.) Syna jsem opět nedojal. A ani nikoho dalšího. No co, stejně by měl každý hledat pokoj v sobě. A tak to tak od té doby děláme. Každý z nás si zaleze do jednoho pokoje a je to. Nejúspěšnější je syn. Věčně mu tam září modré světlo monitoru.

Ano, máte pravdu, máme jen tři pokoje. Na mě zůstala kuchyň. Jak tenkrát všichni odešli. Dovolili mi vzít si tam knihu. Teplo zhaslého plamene, František Gellner. Přečetl jsem si báseň Nálada tichých večerů a abych se trochu vzchopil Když skutečnost mou nezlomila bytost. A hle, cítím konečky prstů! Třeba nakonec nebude nutné je amputovat? Tak dál, Rum smutně pil pan ředitel, To je teď celá moudrost moje... Teplo se rozlévá po celém těle! Světlo? Poezie, ta má opravdové kouzlo. To je fajn, že žena stihla dodělat další várku rumových koulí.