Věčný život

"Potřebuju potvrzení, že jsem tady byla!" Zaslechnuv tuto žádost, odvrátil jsem zrak od letáčku na věčně mladou prostatu, jenž byl přišpendlen na zdi oficíny lékárny, kam jsem přišel vyzvednout svou ženu z práce. Znělo to tak naléhavě, že mě v první chvíli napadlo, zda to nemyslí metafyzicky. Inu, doba honosných hrobek minula, dnes lidé pořizují paměti, jiní fotografie, další děti. Někteří budují dům a někteří podnik, který v budoucnu ty děti přivedou ke krachu. A někdo potřebuje razítko na to, že přebýval v tomto světě. Pravda, jak to bývá, byla prozaičtější. Důkaz přítomnosti zde, byl vyžadován pro úřad práce. Ale stejně, mezitím, co moje žena vystavovala potvrzení, že dáma co nechce pracovat, uchází se zde o práci, přesunul se můj zrak o cosi výš, od věčně mladé prostaty, k věčně mladému obličeji. Ty obličeje na fotografiích pod omlazovacími séry vypadaly jako nabalzamované, a já si přitom uvědomil, že sám mám takových fotografií spoustu, spočívají ve čtyřech albech a jedné krabici od bot, a jednou, a nebude to trvat dlouho, proletí komínem. Takové byly moje úvahy. Metafyzické, neboť  fotografie hoří fialově a fialová je duchovní barva. Ale možná moje děti tuto veteš nespálí, ani ne tak ze sentimentu, ale protože jsou po mně a budou líné cokoli vyhodit. V takovém případě se nějaký pravnuk zeptá: "Kdo to je?" Na fotografii s úsměvem mumie. A nikdo nebude vědět, jakému vládla království.

V tomto rozpoložení mě nalezla žena, která konečně odbavila uchazečku o práci. Vyvedla mě ven a nasedli jsme do auta. Abych přišel na jiné myšlenky, pustila rádio. Než jsme dojeli domů, Jarek Nohavica nám zazpíval, že hromničkou na našich hrobech budou naše knihy. "Stejně nikdo nečte," řekl jsem své ženě a pak i všechno ostatní. Žena se zamyslela a řekla: "Tak si založ facebook." Nechápal jsem proč, dokud jsem nenarazil na heslo zvěčněný profil. Zvěčněné profily jsou místo, kde se můžou přátelé a rodina scházet a podělit se o vzpomínky na zesnulého člověka. Zvěčněné profily mají následující základní funkce: U jména zesnulého se na profilu objeví slovo Vzpomínáme. Podle nastavení soukromí u profilu mohou přátelé zesnulého sdílet vzpomínky na zvěčněné timeline. Obsah, který zesnulý sdílel na facebooku zůstane a uvidí ho okruh uživatelů, se kterým ho sdílel. Kdybyste stále váhali, zda zesnout, pak vás uklidní, že k účtu Zvěčněného profilu se nemůže nikdo přihlásit a Zvěčněné profily se nezobrazují v návrzích v oddílu Lidé, které možná znáte. A co je nejdůležitější, můžete jmenovat pověřenou kontaktní osobu, která se vám bude o Věčný profil starat. Tak ono nestačí, že Pověřená osoba vám řídí život před smrtí, ale bude ho řídit i po ní. Tak to ne! "Ty neznáš Věc Makropulos?" odpověděl jsem své paní a vypnul počítač. Facebook se se mnou rozloučil větou: Po smrti se Váš profil změní, nemějte strach, i bez pověřené osoby.

Protože jsem přes noc neumřel, šel jsem druhý den ráno do práce, ale pohřební nálada mě neopustila. Chvíli jsem se utěšoval, že život věčný je možný jen skrze Krista, ale pak jsem minul boží muka, o která se zase už nikdo nestará, a víra mě opustila. Dorazil jsem do práce a s těžkým srdcem pustil počítač. Zasílání snímků, pošta a přístup do databáze pacientů v klinickém hodnocení nefungovaly. Ještě, že máme AMIS. Nemocniční systém, jenž jako jediný přežil i kyberútok. Vyhledal jsem v něm vlastní jméno a upokojil se. Věčná existence na světě rozhodně není profil na facebooku, Je to chorobopis.