Velké dílo

Navštívil jsem přítele malíře v jeho brlohu, který on nazývá ateliérem. Abych viděl pravé umění. To také tvrdil on. Já bych se toho neodvážil. Pokud ovšem za to pravé umění nepovažujete halucinaci zhmotnělou na plátně. Obraz se jmenoval Zjevení svatého Leopolda. Abyste byli taky trochu v obraze, malíř se jmenuje Leoš. Více se do něj ostatně nedostaneme. Zjevení samo je trochu strašidelné, hodně barevné a úplně záhadné. Co zjevuje, se neví. Tak pravil svatý Leoš. Říkal toho pak ještě víc. "Pravý umělec nepomáhá si žádnými berličkami. Žádné Googly, žádné encyklopedie, žádné opičení. Žádné autority. Pomáhat si citacemi uznaných básníku, když nemám sám dost originálních myšlenek, fuj," dodal, abych nebyl na pochybách, že kritika míří zvlášť na mé poslední fejetony. "Žádné berličky? A co je tohle?" ukázal jsem na prázdné lahve, které se válely v koutě ateliéru. "To je ležák z Kamenice," odvětil malíř. "Ten se nepočítá." Poprvé jsem s malířem souhlasil. "Vzhledem k tomuto," ukázal jsem na obraz, "čekal bych spíš nějaké houbičky." "Smaženice by bodla," souhlasil i malíř se mnou, "jak zavřeli hospody, je to bída. Když mně kručí v žaludku, nemůžu se soustředit na malování." "Tak si kup něco do krabičky, okénko funguje," poradil jsem mu. "Do krabičky?" vytřeštil oči malíř. "Studené. Nepoživatelné. Plastové. Sterilní. Jako tvoje fejetony." "Tak podívej, já nemám ambice jako ty. Nesnažím se o veliké dílo. I kdyby se mi to nějakým omylem povedlo, určitě bych to nedokázal každý týden zopakovat. A periodicita se u fejetonů jaksi žádá, víš?" Tak mírně jsem oponoval. "To jsou výmluvy, kladeš si nízké cíle. Zase fuj.
A ještě větší fuj než pokrm z krabičky," dodal, abych zase nebyl na pochybách, jak hluboce opovrhuje někým, kdo rezignoval na vysoké umění i gastronomii. Přesto jsme se rozešli
v dobrém. V té hromadě lahví byly i nějaké neotevřené a někde u třetí nebo páté jsem malíři slíbil, že se nad sebou zamyslím.

Tak, jak napsat veliké dílo? Veřejnost v tom má jasno. Rozervanec bloudí světem bez lásky
a bez peněz. Trpí a hladoví. Přesto miluje, dodávají ti romantičtěji zaměření. A pak o tom napíše. A je to. Ach jo. Tahle nesmyslná představa. Traduje se někdy už od dob prokletých básníků a vykladači děl, patologové básní a jiní literární paraziti to omílají dodnes. Tak, že tomu věří i vzdělanci. Dokonce i takoví jako prezident. Ten to nedávno zase zopakoval. Kouzelníkem není básník, nýbrž hlad. Kuchař, který ukuchtí nejen nejlepší oběd, ale i dílo.

No tak dobře. Básník miluje. Představte si, že dokonce se miluje. Někdy. Když má to štěstí. Obvykle jde předtím někam na večeři. A pokud se ní oba nenacpou k prasknutí, dojde i na to milování. Potom vyhládne. Jde se do lednice. Pokud jsou u básníka, točeňák s hořčicí,
v lepším případě vajíčka na cibulce. Pokud jsou u ní, je výběr delší než báseň přes dvě stránky. Tak je to. Jenže o tom už básník nepíše.

Že vás nezajímá nějaký bezejmenný básník, který pohřbil svůj talent v salámu? Že u těch velkých, opravdových, je to jinak? Tak se na ně podívejme. Nejlépe někam, kde to začalo. Třeba zrovna ten Rimbaud. Neměl na pořádnou večeři, tak se zlil laciným vínem. Pak napsal Opilý koráb. Rimbaud nebyl žádný hlupák. Věděl nejen, že alkohol zasytí, ale i že energetické potřeby se takto nedají hradit pořád. Sladit uměleckou tvorbu s hmotnými podmínkami snažili se mnozí. Většinou se na to vykašlali. Na tu tvorbu samozřejmě. Rimbaud ne a učinil o tomto boji řadu písemných záznamů. V jednom dopisu řediteli paroplavby na Suezu píše: Položka jedna: Pouhý jeden zub. Druhá položka: Dva zuby. Třetí položka: Tři zuby. Čtvrtá položka: Čtyři zuby. Pátá položka: Dva zuby. Poslední položka jsou nohy. Jeho vlastní, na které se chtěl postavit. Aby mohl v klidu psát a nepřemýšlet, za co si koupí večeři. Ostatní položky jsou kly. Slonovina, se kterou šmelil.

Nejsou ovšem jen velcí básnící. Jsou i velcí vědci. A ti vždycky ověřují teorii praxí. A ti největší pokusem sami na sobě. Učinil jsem tedy také tak. V sobotu ráno jsem si dal kratší vyjížďku na kole bez předchozí snídaně. V pořádku. Profíci to tak dělají. Po dojezdu cítil jsem se lehký
a svěží. Tak asi hodinu. Potom jsem začal být divně unavený. Vypil jsem sklenici vody a uvařil si kávu. Káva se snad do hladovky nepočítá. Pro jistotu jsem si ji dal bez cukru. Přiblížila se dvanáctá hodina. "Ty nebudeš obědvat?" zeptala se má paní, když viděla, že se nezvedám
z gauče. "Ne, není mi nějak dobře," zalhal jsem, protože se mi nechtělo vysvětlovat důvody básně. Zatímco ostatní jedli, trochu jsem si zdříml. Kdo spí, obědvá. Jenže žena mě vzbudila hned po polévce. Okamžitě po obědě, který nebyl, šli jsme procházku. Tedy, má paní šla, já pletl nohama. "Co je to s tebou?" zeptala se mě, když jsem se posadil na zem v půlce medláneckého kopce. "Říkal jsem ti, že mi není dobře," vypravil jsem ze sebe vyčítavým tónem. Tentokrát to byla pravda. Jak jsem se vrátil domů, nevím. V hlavě mi vířilo, třásly se mi nohy a tělo jsem měl úplně vláčné. Ukrutně se mi chtělo spát. Dal jsem si dvojitou kávu bez cukrů a rozbušilo se mi srdce. To je ono! Srdce tomu chybí! Teď, teď je ta pravá chvíle pro veliké dílo! Vstal jsem, že si dojdu pro notes a tužku a zatočila se mi hlava. Začal jsem vidět žluté a fialové kruhy a šedočerné kostičky. Ha! ha ha, halucinace. Malíř bude mít radost, zamumlal jsem a chtěl si poznamenat, že kostičky jsou menší, ale zato je jich víc. Tužka mi vypadla z ruky a zakutálela se pod gauč. Musím najít tužku, musím, opakoval jsem si s vidinou velikého díla pod gaučem. Nakonec jsem na ni dosáhl a dokonce ji sevřel v pravé ruce. To byl poslední mozkový pokyn, který byla ochotna má příčně pruhovaná svalovina akceptovat. Zpod gauče mi musela pomoci žena. Taky mi donesla čaj a koláček. Po třetím koláčku příčně pruhovaná svalovina přestala trucovat. Že bych přece jen něco napsal? Uchopil jsem tužku
a napsal A. A pak i B! Žena mi donesla další koláčky. Pokračoval jsem v psaní: A Básník opravdu miluje...