Věšák
Ať z kovu či umělé hmoty, má v sobě cosi stromovitého. Napřahuje své větve vstříc příchozím a ti na něj věší zimníky, čepice, šály. I když je léto, tak tam vždycky visí nějaké propocené svršky - ať je útulno. Za každého počasí se tam ale odkládají batohy, tašky, aktovky. A v nich nedokončená práce: Faktury, složenky - ještě musím na tu poštu - nákupní seznam, pozvánka od právníka k rozvodovému stání, nedojezená svačina a různé předměty, které mají společný název: Podívej, co ti dneska tatínek přinesl. Tohle všechno, a mnoho jiného, se odloží na věšák. Alespoň na chvíli.
Strom dává stejný stín dobrákovi, hlupákovi, vrahovi. Tak i věšák slouží stejně tak chlapům, co se mluvit nahlas nebáli i zbabělcům, tomu, co vždycky jen mlčí i konfidentovi. Neboť každý má nějaký smutek a nějakou únavu. A nesvádějme to na stáří. Včera si partička mladých pověsila na věšák i své notebooky. Jsem tomu rád. Už pan Werich říkával panu Škutinovi, že je dobře, že ti mladí zas vysedávají a špekulují. Jsem si zcela nepatrně jist, že je to opravdu dobře. Když je ležák správně kulatý a káva voňavá, nedělá se revoluce ani nevymýšlí nový společenský řád. A to přesto, že někteří si tu baseballovou čepici na věšák ani nepověsí a oslovení vážený pane nahradilo vole. Nebo se mýlím a dřív to bylo jinak? Když se ještě na věšák dával klobouk a hůl?
Ale nebylo. Vedle Švejka sedí Bretschneider, tamhle jeden pan profesor chválí panu docentovi jeho poslední publikaci - o níž minulý týden, když ji pan docent přepisoval, a tudíž chyběl, prohlásil, že student třetího ročníku by to napsal lépe - tamhleten je zase pyšný na svůj sloupek, který má propachtovaný na pozemku novin na straně 4 vlevo nahoře, a který stojí za starou belu. A zase se kdosi rozvádí a právník nabízí své služby za kamarádské palmáre.
Tamhle stojí muž se srdcem na pohon malých rumů, tamhle muž se srdcem, které si natahuje jako hodinový strojek. (Klíček má v aktovce, kterou položil na věšák.) Přímo před pípou stojí obrovitý muž s tak maličkým srdcem, že kdyby nebylo rentgenu, neuvěřili bychom, že nějaké má. A za stolem se ztrácí malý muž s tak velikým srdcem, že je tam kromě dobroty i oceán smutku, pan Těsnohlídek.
Prostě, je to stejné dneska jako předtím. Přesto tam běžte. Těsnohlídek jednou nepřišel, seděl v redakci a zůstal tam s kolmou ranou v srdci. Věšák funguje spolehlivě. Je neochvějný jako dub. Skutečně. Také nikdy neopadne zcela. Tedy, jednou ano. Ale to, když docela uschne. Ale normálně, i když přijde policejní hodina a poslední hosté se rozejdou, vždycky na něm něco zůstane. Čepice, šála nebo taška s nákupem. Jenže, kam vlastně teď jít? Na dveřích zámek, na okně mříž, na pípě utěrka, páka kávovaru smutně visí k zemi. A věšák? Nic na něm nevisí. No kam, rovnou domů - -
Takže všechno to, co je uvedeno v prvním odstavci se vám teď válí doma. Doma je sice taky věšák, ale to je nedomrlý skrček háček. Na něj se odloží tak kabát a ještě slyšíte, že tam zabírá místo a máte si ho uklidit do skříně. Jednou jsem se do skříně uklidil sám, ale to nefunguje. Tak co s tím? Ne, aby vás napadlo, že se pověsíte sami. To rozhodně nedělejte. Ostatně, dnešní háčky jsou lagricové, nic nevydrží, tak by to stejně k ničemu nebylo. Hezky to všechno zmačkejte tak, aby se vám to vešlo do jediné tašky. Až to budete mít, tu tašku někam schovejte. Ano, já vím, že to úplně nejde, ale prostě, abyste to aspoň neměli pořád na očích a v srdci. Pak už se jen musíte obrnit trpělivostí. Až otevřou, přijdete s tou taškou a všechno z ní pověsíte na věšák. Nebojte, on to vydrží. Mohlo by se stát, že tam už nebude místo. Mě ale ani to nezaskočí. Výčepní Tomáš prozíravě už v létě v hospodě navrtal mnoho háčků. Přímo pod barpult. Jsou pevné, žádný lagric. Už jsem je zkoušel.