Vlakem do Varšavy

Minulý týden jsem se naučil cestovat vlakem! Že jste ještě neslyšeli o nikom, kdo by trpěl fóbií z vlaků? Však netrpím. Naopak, vlakem cestuji rád. Ale ne sám. Vždycky když mám jet vlakem, kdy je moc stanic, moc vagónů a dokonce nějaké přestupy, cestuji metodou kopie. Dělám zásadně přesně to, co můj spolucestující. Jen asi o deset vteřin později. Jen lístek nekupuji. Ten kupuje spolucestující pro oba, nebo když je nás víc, tak pro celou skupinu. Já potom jen zaplatím určenou částku. Je pravda, že už jsem jel několikrát i sám, ale to jsem vždycky nastupoval někde na Vysočině na zastávce, kde nemají ani nádraží a až přišel průvodčí, řekl jsem mu kam chci jet a on mi prodal lístek. Nebo řekl, ať vystoupím na nejbližší zastávce 
a počkám na vlak opačným směrem. Tak jsem počkal, přijel vláček motoráček, kolik vozů asi má? Hurá, jeden. Je jasné, kam nastoupit. Někdy přijely i vozy dva, tak to jsem vždycky nastoupil do prvního, kdyby ten druhý někde odpojili.

Když mě v práci pan profesor požádal, zda bych místo něj nemohl jet na konferenci do Varšavy, neřekl jsem ne. Měl jsem jet i s kolegou a počítal jsem tedy, že uplatním osvědčenou metodu kopie. První zádrhel nastal ve chvíli, kdy mi bylo sděleno, že k proplacení jízdného je třeba, aby měl každý své vlastní jízdenky. Musel jsem si tedy lístky koupit sám!

Našel jsem stránky českých drah, nalistoval stránku, kde se kupují jízdenky, našel i spoj, pak jsem ještě cosi zmáčkl a jízdenka byla v košíku! I s přestupem. Šestkrát jsem zkontroloval příjezdy a odjezdy, datum a nástupní a výstupní stanice. Zdálo se to být v pořádku. Se zatajeným dechem jsem klikl na zaplatit. A tak jsem se jen tak mimochodem naučil ještě aktivovat platební kartu na 3D secure placení. Nevím sice, co to je, ale fungovalo to. Za chviličku mi přišla do emailu jízdenka. Protože jedu až do Varšavy, byla velikánská a já si ji celou vytiskl, pečlivě přeložil a uložil do batůžku.

Tento úspěch mě povzbudil, přesto jsem byl večer před odjezdem nervózní. Rozhodl jsem se uklidnit se četbou a vytáhl z knihovny Švejka a v rámci přípravy na cestu jsem si přečetl kapitolu Švejkovy nehody ve vlaku. S poučením nebavit se s cizími lidmi a nesahat na záchrannou brzdu, jsem se ráno vydal na sraz na Dolním nádraží. Na tomto novém brněnském nádraží jsem dosud nikdy nebyl. Ale všichni mi říkali, že to je úplně blízko Hlavního nádraží, tak jsem přijel tam a šel dolů. Dole ale žádné Dolní nádraží nebylo, jen zaplivaný podchod. Zorientoval jsem se podle špíny na sloupu a vyrazil na jih. Za deset minut jsem dorazil na Dolní nádraží. Vzápětí dorazil kolega, po něm nějaký vlak, kolega do něj nastoupil a já deset vteřin po něm.

Druhý zádrhel nastal v Břeclavi, kde jsme přestupovali. Tenhle vlak byl místenkový a kolega měl sedadlo úplně jinde než já. Vlak přijel a já vytáhl jízdenku z batohu, abych se podíval, jaké mám číslo vozu. Zjistil jsem to, našel vůz a nastoupil. Jen ten vůz byl na opačném konci než jsem stál, a jak jsem spěchal, tak už jsem tu jízdenku nepřeložil tak pěkně jako poprvé. Postupoval jsem vagónem, lidi se strkali a já znovu vytáhl jízdenku, abych se podíval na číslo sedadla. "Nezdržujte," řekl mi kdosi, ale pamětliv rady, že se s cizími lidmi nebavím, neodpověděl jsem. Nechtěl jsem ale blokovat lidi, kteří ví přesně kam jedou, a tak abych mohl uhnout, rychle jsem tu jízdenku přeložil do čtverečku a strčil do kapsy. Našel jsem své sedadlo a sedl si na něj i na jízdenku. Stejně za chvíli přijde průvodčí, tak ji nebudu popáté schovávat  a vytahovat. Průvodčí přišel za hodinu a já rozbalil jízdenku z kapsy. Průvodčí si ji vzal a zamračil se. "Kód se nesmí přehýbat, to nevíte?" zeptal se mě. Byl bych mu to vysvětlil, ale průvodčí je pro mě cizí člověk, tak jsem mu místo toho podal občanský průkaz. Průvodčí protáhle vzdychl a začal něco vyťukávat do přístroje na břiše. Za osm minut mi jízdenku označil a vrátil. Pak zase tak dlouze vzdychl a odešel. Potom se dlouho nedělo nic, jen za Ostravou přišel nový průvodčí. Podal jsem mu jízdenku. "Kod nesmite přehybat!" řekl přísně. Podal jsem mu občanku a ukázal mlčky na razítko, které mi dal první průvodčí, jako že už je to vyřízeno. Průvodčí krátce vzdychl, vrátil mi jízdenku a odešel. Brzy nato jsme přejeli hranice.
A mně se začalo chtít na záchod. To je problém. V moderních vlacích je všechno ovládání na čidla nebo všelijaká skrytá tlačítka. Mám zkušenost z moderní restaurace, kde na umyvadle chyběly kohoutky, a kdyby nepřišel ten pán a nenahnul se nad umyvadlo, musel bych jíst
s neumytýma rukama. Chtěl jsem proto vydržet až do Varšavy, jenže polské roviny jsou široširé a já nakonec opustil kupé.

Na toaletě byly dvě nerezové futuristické nádoby. Usoudil jsem, že ta s prkýnkem je záchod
a vyčůral jsem se. Pak jsem automaticky sešlápl pedál, ale nic se nedělo. Zjistil jsem, že šlapu na matici, kterou byl ten trychtýř upevněný do podlahy. Pedál nikde. Určitě je to na fotobuňku, vzpomněl jsem si na umyvadlo v restauraci a zamával rukou. Nic. Nahnul jsem se nad trychtýř a zamával rukama jako čarodějnice při zaříkávání nad kotlem. Se záchodem to nehnulo, ale vlak sebou trhnul, a jak jsem hledal stabilitu opřel jsem se rukou o stěnu. Záchod se najednou spláchl, já se lekl a uskočil dozadu. Narazil jsem na čidlo pro tekuté mýdlo a to teď místo na rukou bylo na kalhotách. Rychle ubrousek! Ale kde je tlačítko? Ohledal jsem schránku, z níž trčely ubrousky, ze všech stran, ale tlačítko nikde. Vtom sebou vlak zase trhl, já se zachytil ubrousků a najednou jsem jich měl devět. To bylo dobře, protože jsem byl celý mokrý, jak jsem po tom trhnutí dopadl na umyvadlo. Umyvadlová fotobuňka fungovala spolehlivě. Na rozdíl od toho zařízení s ubrousky. To měli porouchané. Ubrousky se daly normálně vytahovat, jak jsem zjistil, když jsem si jich vytáhl dalších pět na vysušení košile. Ale ani to nestačilo a box s ubrousky už zel prázdnotou. Nechtělo se mi vracet do kupé s mokrou košilí. Sice s nimi stejně nemluvím, ale i tak. Přemýšlel jsem, co dělat, a abych zase neztratil rovnováhu, opřel jsem se o jinou stěnu než prvně. A rázem se spustil sušák! Poprvé jsem velebil technologický pokrok, který sestrojil sušák reagující okamžitě na mokro. Sundal jsem si košili a strčil ji do sušáku. Za pět minut poté jsem se mohl vrátit do kupé.

Jen co jsem dosedl, přišel polský průvodčí. Podal jsem mu jízdenku a on začal něco povídat
a ukazoval při tom na kód. Věděl jsem co říká, protože to už dopředu přeložili ti dva čeští průvodčí, ale dělal jsem, že nerozumím. A podal jsem mu občanku. Průvodčí polsky vzdychl, vrátil mi jízdenku a odešel. To už jsme byli hluboce v Polsku a já začal být nervózní. Na jízdence už to bylo sice nečitelné, ale pamatoval jsem si, že ve Varšavě jsou tři stanice. A já potřeboval vystoupit přesně uprostřed. Navíc jsem, kvůli zdržení na toaletě, vůbec nevěděl, kde jsem. Původně jsem se kvůli tomu chtěl řídit časem, ale z hlášení ve vlaku jsem vyrozuměl, že máme zpoždění mezi 35 a 55 minutami. Jenže já potřeboval vystoupit na Warszawa-centralna. Takže přesně. Nevadí, poslechnu si další hlášení a zjistím, jaká bude příští stanice. Zaposlouchal jsem se do anglické verze. Všemu jsem rozuměl, jenže když došlo na název stanice, stala se porucha. Zaškrčelo to a z reproduktoru se vydral nesrozumitelný shluk souhlásek. Znělo to, jako by někdo říkanku: Zebru zebou zuby, zubr se zas zubí, řekl těsnopisem.

Když selhal sluch, spolehnu se na zrak, řekl jsem si v úmyslu vyklonit se z okna a pozorovat nápisy. Jenže okno v tomhle vlaku se nedalo normálně otevřít. Byl k tomu potřeba vyluštit rébus. Na obrázku byl panáček, v ruce měl něco jako kladívko a pak tam bylo popraskané sklo. Vedle obrázku stál záhadný nápis: Mlotek Hammer Nothammer Marteau brise-vitres Molotok. Přišel jsem na to, že Hammer je kladivo a tím se sklo rozbije. Ale co ten nápis pod tím - Okno bezpieczenstwa? Mlátit kladivem do skla moc bezpečné není. Navíc tu žádné kladivo není. A pak mi to došlo. Jsme přece v Polsku, takže tu není kladivo, ale mlotek.
A tamhle visí. Jak vlastně vypadá takový mlotek...?

Paní sedící pod mlotkem mě znepokojeně pozorovala už od odchodu průvodčího, a jak jsem pro mlotek sáhl, už to nevydržela a začala cosi polsky brebentit. A vlak už vjížděl do stanice... Co dělat? Použít mlotek ? Nebo čekat, a až přejedu Warszawa-centralna, použít záchrannou brzdu? Rozhodl jsem se porušit jiné předsevzetí a poprvé jsem ve vlaku promluvil. Zeptal jsem té paní, jestli neví, jak se jmenuje ta stanice, do které vjíždíme a doufal, že umí anglicky. Uměla líp než já. Jenže místo názvu stanice řekla taky tu říkanku o zebře a zubrovi. Ze zoufalství jsem se podíval z okna. Sunuli jsme se po perónu a zrovna míjeli ceduli. Stálo na ní - Zebrzydowice. Takže do Varšavy ještě několik stanic. Tím pádem několik problémů. Ale protože ta paní už nebyla cizí, tak jsem ji poprosil, jestli by mi neřekla až bude Warszawa-centralna. Usmála se a prohlásila, že to nebude problém, protože tam taky vystupuje. A tak jsem vystoupil správně. Deset vteřin po té paní.

Na cestě zpět jsem si už ve vlaku počínal jako cestovní matador. Měl jsem nažehlenou jízdenku, koupil jsem si od stewarda minerální vodu a kávu a klidně jsem pak šel třikrát na záchod. Jen nevím, co řekne pan profesor, až mu na otázku, jaký byl hlavní přínos služební cesty do Varšavy, po pravdě odpovím: Naučil jsem se jezdit vlakem!