Vlny
Býval jsem zajedno s Jaroslavem Žákem. Jeho Svět se mění nenápadně mě naučil pochopit proč mnohé změny nevnímáme. Stopy stárnutí například. Ovšem — pouze na sobě. Druzí lidé mění se naopak velmi nápadně. Šel jsem na sraz se spolužáky a po vstupu do salonku jsem se musel otázat: "Jsem tu dobře na srazu Osmé Cé? Protože já nikoho nepoznávám," dodal jsem, když nikdo nic neříkal. Pak jsem se dozvěděl, že nic neříkali, protože mě nepoznali. Je ale zajímavé, že přitom v tom salonku zároveň platil i Jaroslav Žák. Vůbec si nevšimli, že Kamil umřel. Někteří ani nevěděli, že nějaký Kamil existoval.
To by ovšem znamenalo, že svět se mění nenápadně i nápadně zároveň. "Jak je to možné?" otázal jsem přítele fyzika, neboť on ovládá kvantovou teorii a umí vysvětlit koncept duality. Je ovšem třeba přeložit jeho výklad z fyzikánštiny do češtiny. To zas umím já. Tedy: Něco se mění tak nenápadně, že to nepozorujeme - on tomu říkal stacionární - a něco se mění přískokem - on říkal, je excitováno. Přískoku říkal vlna. A ještě říkal, že i taková částice jako já, se může dostat na vyšší úroveň. V tomto bodě s fyzikem nesouhlasím, mě každá vlna spláchne.
Jinak měl ovšem s těmi vlnami fyzik pravdu. Vědci tvrdí, že nestárneme kontinuálně, ale ve vlnách. První přijde ve čtyřiačtyřiceti. To vysvětluje, proč jsem v tom salonku nikoho nepoznal. Druhá mě ještě čeká. V šedesáti. Na to ale nepotřebuju vědce. Mám děti. Nedávno se divily, jak je možné, že je někdo po šedesátce ještě naživu. A vůbec, jak přišli na to, že ty vlny jsou jen dvě? Na jakém vzorku studie probíhala? Těch vln je mnohem víc! Mám to přesně odpozorováno na vzorku, který byl přesně jedna. Já sám.
První vlna přišla ve třinácti. Na koupališti. Ale nikoli v bazénu, ale v převlékací kabince. Kabinky byly dřevěné a daly se do nich vrtat dírky. A tak jsem poprvé naráz zestárnul. Fyzik měl pravdu s tou excitací. Později přišlo mnoho takových vln. Netuše, že to jsou jen takové vlnky, málem jsem se utopil. Přišla totiž devátá vlna! To utopení je tak krásná smrt! Jenže každá smrt jednou končí, je to docela drsné probuzení, když vás vykopne zpátky do života. Někdo se snaží tomu předejít tím, že se ožení/vdá. Ale ani tehdy není nic jisté. Rozvodové vlně jsem se ale zatím stačil vyhnout, škody po ní stoupají do závratných částek, a to doslova a na to nemám. Záhy po sňatku ovšem přichází další vlna. A někdy i více vln. Děti! Kolik jich nakonec bude, je celkem jedno. Tak jako tak — potopa. V ní plave Tatík a Mamina, co byli ještě před chvílí krásní mladí lidé.
Další vlně říkám poslední smeč. Tatík vyleze na břeh, rozhlédne se a vidí přehršle opalujících se dívek. Nejsem přece žádný tatík, řekne si tatík, tamhletu si pamatuju jako pihovatou holčičku a — jde pozdravit. Za chvíli už hraje volejbal. Teď mu přihrála na smeč! Vyskočí, trefí přesně smrk osm metrů vedle lajny a utrhne si křížový vaz.
Další vlna je laserová. Vždycky jsem si myslel, že laserový pohled je takový, který vás propálí skrz naskrz, dívka se na vás podívá a okamžitě víte, jestli má zájem nebo jestli ještě váhá. Ne, tak tak to není. Navážu oční kontakt, dívka se podívá skrz naskrz, její pohled prochází mnou, putuje daleko předaleko, vůbec nejsem překážkou, aby viděla to, co je kdesi za mnou. To je laserový pohled!
Tahleta vlna se mi obzvlášť nelíbí. Bude nutno zvrátit stárnutí. Posilovna? Potravní doplňky? Botox? No, nevím. Rudolf II. měl elixír mládí a sesadili ho. "Nesmíš utrácet za blbosti," poradil mi kamarád. "Já si koupil nový Rolexky a Bentley a pohledy dívek jsou zase žádoucí. Svez bych tě domů, ale za deset minut mám rande," rozloučil se mnou.
Přijel jsem domů tramvají. Stejně bych na žádné rande nešel, utěšil jsem se. Já mám doma děti. "Tatínku, kdypak si už koupíme to nové auto?" přivítaly mě. Pochopil jsem, že vlny nepřeplavu. Je třeba na nich umět surfovat. A zavřel jsem se do pokoje a pustil si Joa Satrianiho Surfing in the Alien. Dveře se opět otevřely. "Tatínku, pročpak si pouštíš tu divnou hudbu?" "Jak divnou?" nechápal jsem. "Se tam vůbec nezpívá!?" "Nové auto nekoupím. Koupím si surf," odpověděl jsem jim.