Výměna

Nemám na mysli dnešní výměnu cokoli za peníze, ale starý dobrý směnný obchod. Tetelil jsem se blahem, kterak šikovně jsem získal známku Hradčany 10 haléřů Červená, neboť předchozí majitel si nevšiml deskové vady, známé jako rozeklaná věž, kterážto značí, že známka má zajímavou sběratelskou i finanční hodnotu. Já si zase nevšiml, že známka byla přetržena a následně podlepena. Od té doby jsem se pokusil o směnný obchod ještě několikrát, ale s obdobným výsledkem. Alespoň koloběžka mi zůstala. Dostal jsem prima nabídku, vyměnit novou koloběžku za čistokrevného voříška, ale rodiče psa zakázali. Psa získal kamarád za vzduchovou pistoli a já mu ho celý týden záviděl, než pes pošel.

Nedal jsem se poučit ani pohádkou Jak dědeček měnil a vyměnil. Přečetl jsem si totiž verzi Jiřího Žáčka, kde dědeček zase získá všechno zpátky. Nezískal jsem nic. Jenom rifle plísňáky. Bohužel až v roce 1992. Až po několika dalších letech jsem zjistil, proč u mě Žáčkova verze nefunguje. Je to úplně jiný dědeček! Mám silné podezření, že je to dědeček mého bývalého spolužáka, který mění auta. Začal jezdit Škodou Favorit a o tři roky později mě předjel v BMW nejvyšší řady. Chtěl jsem taky jezdit v bavoráku, ale neměl jsem speciální tmelící pásku na výfuky ani motorek na přetočení tachometru. Dal jsem to na díly, a za ty tři tisícovky jsem si vyrazil na dovolenou. Vlakem. Po návratu z dovolené se spolužák chytal za hlavu. Místo tmelící pásky přece stačí plechovka od piva a kus drátu.

Zařekl jsem se, že už nic měnit nebudu. Chvíli jsem byl šťastný, nic jsem neměnil, jen občas jsem si to přepral. Ale pak se originální plísňáky rozpadly. Vypadla ta místa vybělená Savem. Musel jsem je vyměnit. Pár nití a utržená kapsa se mění blbě. No co, tak si normálně koupím nové… Nové kalhoty mě neseděly, škrtily mě přes stehna, a ta otrava, pořád je zahrnovat. A přitom prý dóóbry, úť ký. Nakonec jsem to vyřešil tím, že jsem se oženil. Od té doby se sice pořád něco mění, ale to mění Ona! Občas mě sice doma překvapí neznámé věci, ale neškrtí mě kalhoty.

Velice mě proto překvapilo, když jsem se dozvěděl, že kamarád mění ženu. Dozvěděl jsem se to ve chvíli, kdy to ještě jeho původní žena nevěděla. Taková výměna se mi zdála podezřelá, dokonce ani dědeček, co vyměnil všechno, až mu nezbylo nic, nevyměnil babičku. I jsem to řekl, ale on si nedal říct a vyměnil byt. Ten světlý, třípokojový, cihlový za 2+kk v paneláku. Tolik ho ta výměna stála. Ta nová mu pak řekla, že do paneláku nejde, a až utratila ty peníze z výměny bytu, nešla už vůbec nikam.

To se mi nemůže stát, já nic neměním, a protože je šest hodin, jdu do hospody. Kamarád, který taky nic nemění, je tu taky. Vypráví mi, jak mu taky jeho žena měnila kalhoty, věci a jednou, když přišel domů, byl tam cizí chlap. Zvedl jsem se, že jdu domů. "To právě nedělej," zadržel mě kamarád. Tak sedím v hospodě dál, a protože na takovou výměnu není co říct, pozoruju okolí. A hle – vidím výměny jež smysl mají – tamhleten přinesl mrtvý notebook, tenhle mu ho oživil za to, že mu před chvílí ten první opravil kapající kohoutek. Nebo tamhle někdo přinesl dvě sklenice medu a mění jej za šrůtku uzeného. Jak může být výměnný život pěkný... a opět zesmutním. Nemám med ani uzený ani neumím opravit kapající kohoutek. Mám jenom slova. Můžu je poskládat do vět, věty do odstavců… ale kdo by o ně stál? Lidi si vystačí s vlastními slovy. Nezavřou pant, i když tu slova neslyšet. A když nemají, co by řekli, opakují, co řekl někdo jiný. No co, tak si napíšu něco jen pro sebe. Nemám zatím žádný nápad, tak vyťukám do mobilu slovo báseň. A hned se objeví druhý řádek: Dejte mi vědět, jaký rytmus či náladu by báseň měla mít. Napíšu: Nasrat. A objeví se: Dobře, zvolíme razantní tón. Vypnu mobil a zvolím žádný tón. Mlčím. Jen vyměním prázdný půllitr za plný. Zvláštní. Spousta lidí s tím má problém. Vytahují peníze, hlásí se jak školáci ve třetí třídě, a jsou-li vyvoláni, koktají, co si chtějí dát. Někteří to ani neví. Mně stačí jen pohled a malé pokývnutí hlavou. Vida, přece jen nějakou výměnu ovládám.