Vývoj jazyka

"Můžeš mi prosím přečíst tu esemesku?" otázala se mě žena a zvedla dlaně vzhůru. Nevěděl jsem proč se vzdává, ale pak jsem pochopil. Telefonu, který se zrovna teď dožadoval komunikace, totiž škodí těsto. Protože na koláč jsem se moc těšil, uvolil jsem se, že se podívám na tu zprávu.

Našel jsem své brýle, ženin telefon, aplikaci zprávy, dokonce i tlačítko, kterým se ta zpráva otevírá. Kamenem úrazu se stalo to, co mělo být nejsnadnější. V životě to chodí tak, že nakonec vás zradí něco, do čeho byste to nikdy neřekli. Já celý život čtu a teď nepřečtu dvě věty?! Zvětšil jsem písmo a zděsil jsem se. Ty neznámé znaky v textu byly cizí obličeje! "Někdo nám vyhrožuje!" vykřikl jsem. "A co chce?" hnětla dál žena těsto. Její klid mě přiměl, že jsem jim odvážil znovu pohlédnout do tváří. Všelijak se pitvořili, usmívali a jeden na mě dokonce mrkal! Z toho jsem usoudil, že se asi nejedná o vyděrače. "Co chtějí," opravil jsem ženu, "to nevím. Ten poslední tě zřejmě zve na rande," strčil jsem telefon nad mísu s těstem. Původně jsem toho škůdce, který šibalsky mhouřil obočí a z pusy mu lezly srdíčka, chtěl utopit
v kynoucí hmotě, ale ovládl jsem se. Na ten koláč jsem se opravdu těšil. "Jé, to je pěkný Smajlík," zajásala žena a já jsem přemýšlel, co je zač člověk s tak nemožným jménem.

Když mě žena odpřisáhla, že Smajlíka ani žádného jiného tajtrlíka nezná, zeptal jsem se, jestli jí nevadí, že se cizí lidé dívají do jejího soukromí. Odpověděla mi, jestli chci ten koláč. Takže jsem dál už jen držel plech a ústa.

Ale stále mi to vrtalo hlavou, a tak jsem ve chvíli, když už nehrozila žádná ztráta (koláč už se ztratil ve mně) znovu otevřel usměvavé téma. I když nevím proč se ta žlutá invaze v textu odvolává na anglický původ a rodové jméno Smile. Nač implementovat do jazyka anglicismy za každou cenu, když máme vlastní slavné tradice sahající až do čtrnáctého století? A v jedné osobě tradice šlechtické, spisovatelské i satirické! Nadto odkazující k národnostním rysům. Myslím pochopitelně Smila Flašku z Pardubic. O jiném Smilovi máme zase v památníku národního písemnictví překrásnou báseň, nejspíše od Jaroslava Vrchlického. O rytíři Smilovi se to jmenuje, ale vývoj se bohužel ubírá úplně jiným směrem.

Uvědomil jsem si to při poslechu skupiny Půlnoc. V písni Dopis se zpívá: /Do schránky padá/na bílá záda/dopis/a zde je jeho opis/ Píseň je podobně jako dopis pomalá, a tak patří na smetiště uměleckých forem. Už mnoho let dříve, kdy vlasy paní sládkové přestaly být ozdobou města, započal trend zkracování. A ruku v ruce s ním i trend zrychlování. Netvrdím, že je to vždycky špatně. Takový Haprdáns byl úspěšné a oceňované divadelní představení. (Hamlet princ dánský, Nedivadlo, premiéra 20.11.1980) Nebo, Ivan Magor Jirous sepsal slavnou báseň o větru. Text v plném znění: /fů fů/

Uvízl jsem kdesi v odstavci a napadlo mě, že i v minulosti. Podíval jsem se na dceru, která seděla naproti mně u stolu a psala rychlostí 7SMS za minutu. Posmutněl jsem, že jsem nejen zaostalý, ale i nevýkonný. Jeden fejeton a dvě básničky týdně je dnes tempo, s nímž se neudržíte ani na chvostu peletonu. Když se mi to naposled stalo, utvořili jsme s několika takovými grupeto a jelo se dál. Rychlostí při níž bylo možnost obdivovat okolní krajinu, cyklistky a jiné pamětihodnosti kolem cesty. Také bylo možno hovořit, čehož jsme rádi využili a obohaceni o nevšední zážitky i my dorazili do cíle. Bohužel pro mě, takové literární grupeto neexistuje. Přemýšlel jsem, jestli ho nemám nějak založit, ale nečekaně mi z nesnází pomohl syn.

"Hele tati," vstoupil do pokoje a strčil mi pod nos svůj telefon. Vynadal jsem mu, že si neumí dávat na své věci pozor a odhadoval, kolik asi bude stát oprava. Vada telefonu mi připomněla situaci, kdy se mi kdysi dávno zasekla gramofonová deska. Na displeji byl chlapeček, který cukal hlavou a vyvaloval oči. Pořád stejně a pořád dokola. Syn mi vysvětlil, že telefon je
v pořádku, a že je to dobrej gif. Zatvářil jsem se spokojeně, že nebudu muset nic platit, takže syn usoudil, že se mi to líbí a odešel.

Protože by se mohl vrátit s dalšími grify, ihned jsem si vyhledal oč jde. Pochopil jsem, že se jedná o nový způsob komunikace. No ovšem, vývoj je dnes tak překotný, že k převratným změnám dochází už v rámci jedné generace. Například SMSdcera dopis nenapíše, ale syn už neví, co to slovo vůbec znamená. Tato zběsilost doby je má šance! Etapu zkracování
a zrychlování zcela vypustím a zaměřím se na nejnovější trend. Obrázkové písmo je ale návrat kdo minulosti. A proč ne? Historie se podruhé opakuje jako fraška, tak to místo v kameni bude na displejích. A s tím jsem odešel studovat hieroglyfy.

Nesmím ale zase zamrznout v té minulosti. Neurotická doba pulsuje, a tak je tik znamením pokrokových lidí. Tik tak, tik tak, tik tak, tik au! Tak jen ještě nevím, jak to udělat, aby byl tak pravidelný, jak to uměl ten chlapeček v tom gifu. Tak tik nic. Zatím.