Výzva

Ne, nebojte se, nebudu už po vás chtít psaní dopisů. Ani nic jiného. Naopak, říkám i za vás: "Veškeré výzvy vetkněte si laskavě za klobouk!" Dnes se už klobouky nenosí, a tak by to patrně pan Voskovec řekl jinak. Já taky, ale rozhodl jsem se šetřit silnými výrazy. Možná ale spolu s těmi klobouky zmizela i možnost něco odmítnout s noblesou. Není to kam vetknout,
a tak je výzva na každém rohu.

Ne, že by to každému vadilo. Jsou lidé, kteří výzvy milují. Úplně zbožňují, když mohou nějakou přijmout. Dokonce to vytrubují do světa, snad aby hned nějakou dostali. Kdysi jsem si proto myslel, že to takhle mají všichni. Takže jsem se jen snažil splnit očekávání. V situaci, která
k tomu přímo vybízela, jsem vyzval jednu dívku, aby se svlékla. No, a dostal jsem facku. Té dívce jsem to dávno odpustil, už jen proto, že já taky výzvy nemám rád. Na to jsem přišel
s lety, jak výzev, určeným pro změnu mně, přibývalo. Zajímavé je, že já jsem nikdy nedostal výzvu od krásné dívky, abych se svlékl. Dnes již dávno nejsem krásný hoch, takže jedna
z mála výzev, které stojí za to přijmout, padla. Navíc jsem ženatý, tudíž tato možnost připadá
v úvahu pouze v případě, pokud by mě vyzvala zákonitá choť. Někde jsem četl, že když si člověk něco usilovně přeje, tak se mu to vyplní. Zasnil jsem se a - nebudete tomu věřit - žena vstoupila do pokoje řka: "Svlékni se!" Nedal jsem na sobě znát údiv a ochotně jsem vyplnil příkaz. Napadlo mě přitom, jaká je škoda, že jsem to o těch přáních nečetl dřív. "Tohle si zkus!" pokračovala žena a hodila mi nějaký balíček. Rozbalil jsem ho a bylo tam tričko s límečkem
a troje nové trenky.

Ale zpět od košilatých historek k výzvám. Některým jsem se úspěšně vyhnul, některé nezbylo než přijmout. Většinou jsem nebyl příliš úspěšný. Protože je to v životě docela hendikep, začal jsem studovat, jak to dělají sportovci. Ti totiž výzvy přijímají naveliko. Možná to, že rádi, jen tak říkají do médií, protože jsou za to placení. A placení jsou skvěle. Protože ty výzvy bravurně zvládají. A pak o tom mluví do médií...teď jsem se v tom trochu zacyklil, ale tím spíš jsem si přál octnout se taky v úspěšném kruhu. Studoval jsem dál sportovní odpovědi a moc moudrý jsem z toho nebyl. Všechno bylo určitě, ale co, to jsem nechápal. Pak se začalo mluvit
o chemii, tak jsem zbystřil. Chemie mi docela šla, ale týmová? Já těch kafí piju denně docela dost a večer si taky nějaké to pivo dám. Ještě k tomu něco přidávat, to už bych se docela bál. Někteří s tím dopingem dopadli nehezky.

Už jsem myslel, že mi sportovci neporadí, ale pak jsem četl článek o plážovém volejbalu. Ty holky tam tvrdily, jak jsou skvělý pár a výborně se doplňují. Tak! Když to tak funguje nějakým lesbám, tak já se svou ženou budeme úplně nedostižní. Navíc se ty volejbalistky nemůžou doplňovat líp než my. To ani není fyziologicky možné. Takže jsme se sbalili a vyrazili na dopravní inspektorát. Dostal jsem totiž výzvu, abych vysvětlil dopravní přestupek. Dorazili jsme na místo a radili se co dál. Navrhoval jsem vtrhnout tam jako Bonnie a Clyde
(ty volejbalistky po úspěšném zápase taky tvrdily, že na ně hned vlítly) ale žena mi to rozmluvila. Řekla, že to není žádné doplňování a zeptala se zachmuřeného pána, který právě vyšel ze dveří, kdo ty pokuty vyřizuje. Když zjistila že příslušník, prohlásila, že bude lepší, když tam půjde sama a zmizela v kanceláři. Po dobu nepřítomnosti druhé poloviny týmu jsem musel přijmout výzvu, abych se dal k městské policii. Ty náborové letáčky byly všude a nedalo se před nimi uniknout. Naštěstí se otevřely dveře a žena mě odvedla pryč. Tu výzvu zamítla dotazem, jestli si chci zkusit uniformu. Protože vím, jak vypadám v podobných stejnokrojích, jen jsem zavrtěl hlavou. Abych něco řekl, zeptal jsem se kolik budeme platit. Žena rovněž zavrtěla hlavou jako že nic. Dostali jsme jen jakési napomenutí. Tedy, má žena ho dostala,
já ne. Takže žádná újma, já svou ženu napomínám často a k ničemu to nevede. To ovšem příslušník neví, protože ji nezná. Tato týmová strategie přinesla úspěch, a tak jsme to příště zopakovali. Tentokrát pokuty vyřizovala příslušnice, do kanceláře jsem tedy vstoupil já. Byl jsem tam podstatně déle než má žena a dostal jsem pokutu jako Brno. Přitom jsem tu rychlost překročil v Židlochovicích. Vyšel jsem ven a přemýšlel, co řeknu ženě, když bude chtít vstoupit k městské policii. Ty letáčky byly fakt všude a jí by na rozdíl ode mě uniforma slušela. Žena však o angažmá v bezpečnosti nejevila zájem. Zato jí zajímalo, kolik budeme platit. Řekl jsem jí to a ona se zachmuřila. Skoro jako ten pán minule. Takové chmuření je třeba odstranit, aby se ihned zacelily trhliny v týmu. Jenže mě nenapadalo jak. Pomohl mi až bilboard, který jsme minuli před sjezdem do Králova Pole. Přesněji výzva na něm. Stálo tam: Pusťte jaro do ložnice! Ano, tak se musí na chmury. Jaro je veskrze pozitivní, proto jsem okamžitě po příchodu domů otevřel všechna okna do ložnice dokořán. Pak jsem se šel vykoupat a oholit
a těšil se na rozpuk jara. Bylo to něco! Toho pylu v peřinách, to jste neviděli. A ta alergická reakce taky stála za to.

Tohle jarní fiasko mě tak naštvalo, že jsem se rozhodl, že na všechny výzvy kašlu. Tedy já to řekl jadrněji, protože nemám ten klobouk, ale ani to mi nebylo nic platné. Může za to jeden manažer. Shodou okolností vím, že když ten vrcholný manažer odcházel čelit novým výzvám, ty původní vyzvané podniky nebyly v nejlepší kondici. Minimálně v jednom z nich se zaměstnanci soudili o nějaké výplaty. Ten rozhovor s ním jsem si proto přečetl. Abych se dověděl, jak se zvládají situace, kdy vyzvaný koktá, červená se, a snaží se z toho s odřenýma ušima dostat. Vůbec to tak nebylo! A pak jsem přišel na to proč. Pro jistotu jsem si to ještě ověřil v praxi a udělal jsem malý pokus v oboru, o kterém přece jen něco vím.

Ten sjezdík je docela lehký, jen na konci je taková malá skalka a pod ní docela ostrá zatáčka. V té zatáčce je takový kořen...no prostě, když jste nahoře (já tedy na skalce) a začnete o sobě pochybovat, skončí to naraženými žebry, odřeným nosem a zadkem, jako by vám do něj kopl osud. Ale když o sobě nepochybujete, tak to projedete v pohodě. Tak to přesně říkal ten manažer, když v závěru článku zmínil, že malý problém byl jen, že si v novém zaměstnání musel zvykat na BMW. On měl před tím Audi. Ale nepochyboval, že to zvládne. Tihle lidi
o sobě totiž nepochybují vůbec. A v tom to je.

Takže hurá vstříc novým výzvám. Sice to s naraženým zadkem půjde ze začátku pomaleji, ale to nevadí. Teď už vím jak na to, tak se budu stejně brzo vozit v bavoráku. Až ho budu mít, nezapomenu se vám pochlubit. To jsem zjistil, že k tomu taky patří.