Za rohem

Šel jsem nakoupit a na rohu si uvědomil, že seznam: Co mám nakoupit, zůstal doma na stole. Vrátil jsem se pro seznam, došel na roh a uvědomil si, že prakticky celou peněženku, vyplňuje ten seznam, jen v boční kapsičce krčí se osamocená dvou set koruna. Platební kartu jsem nechal doma na stole.

Než jsem vyrazil potřetí, prošacoval jsem se, co mi ještě chybí. Je to těžké šacování sebe sama, provádí-li se hluboko. Uvědomil jsem si bolestně své nectnosti a nedostatky, ale než jsem našel odložené klíče, (byly na stole) zbyl z nich jenom vztek. Dal jsem mu volný průchod, ale moc to nepomohlo. Já za to nemůžu! - chybělo na koho to svést a ještě se zeptat proč, když je doma dřív, nenakoupí?! Jenže doma jsem byl jenom já. Zahudral jsem tedy něco na pitomý osud a šel nakoupit potřetí.

Vracel jsem se z obchodu a mrmlal: "To je nehorázné, jakou já mám smůlu... jakápak skleróza... vždyť všechny věci ze seznamu jsem našel... Ano, taška byla nacpaná k prasknutí. Až po uši. Zabočil jsem za roh, proti mně se vyřítil dodavatel jídla na koloběžce, já uskočil a tašce skutečně praskly uši. Prasklo taky mléko. To jak sebou prasklo o chodník. Jablko prasklo jenom jedno. To, na které jsem šlápl. Ostatním se podařilo prokličkovat mezi mýma nohama a vykutálet se do vozovky. Šel jsem je posbírat a z projíždějícího auta se stáhlo okénko: "Co se tady motáš blbe, padej na chodník!" Zase jsem uskočil, taška se natrhla ještě víc a vypustila na vozovku zbytek jablek. Rozhodil jsem bezmocně rukama, taška už byla docela lehká, a vida, přece jen ještě jedno jablko tam bylo. Rozkřáplo se přímo na rohu, přesně ve chvíli, kdy zpoza něj vyšla krásná dívka. Sebrala to jabko, podala mi ho a já ho vyhodil do popelnice. Ona se zeptala, jestli ty ostatní všude kolem jsou taky na vyhození nebo je posbíráme. Přikývl jsem a dívka vstoupila do vozovky. A zase se stáhlo okénko: "Slečno, já vám to pomůžu sebrat, ještě by vás někdo přejel." A řidič zaparkoval, otevřel kufr, vyndal tašku s pevnýma ušima a začal sbírat. Blb zůstal stát na chodníku v louži mléka: "Tamhle pod zadním levým kolem té Dacie za vámi, ještě jedno máte," řekl jenom tomu řidiči, když už byla všechna jablka v nové tašce. Mrkl jsem na dívku, poděkoval, a než se zpocený řidič vyhrabal zpod zaparkované Dacie, zmizela dívka za rohem. Řidič se znechuceně podíval na mě, na roh, znovu na mě s jeho, teď už mou taškou, pak mrskl jablkem na silnici a odjel tak, abych slyšel, jak to křuplo.

Pokrčil jsem rameny a odešel domů vykrajovat jablka. Osud je nevyzpytatelný a pokud to skončí jenom potlučenými jablky, je ještě dobře. Taky mohl ten řidič přejet mě. Taky by to křuplo. Nejsem si ale jistý, jestli bych pak ještě odešel domů. Možná bych ani nepokrčil rameny? Osud je nevyzpytatelný. Čeká za rohem. Za roh není vidět. Nejhorší je to doma. Tam jsou rohy hned za rohem. Že se vám to nezdá? Že v obýváku sedí někdo, koho dobře znáte? Vidíte, a přesto je u něj statisticky největší pravděpodobnost, že vás zabije. Protože za rohem v kuchyni je sada nožů.

Můj přítel fyzik si umínil, že na osud za rohem vyzraje. Zná totiž, díky mně, nejen statistiku pachatelů dokonaných vražd, ale kromě toho ovládá i optiku a manuální práce. Sestrojil si tedy celou soustavu periskopů, čoček a zrcátek, že s nimi viděl nejen za roh, ale i za dveře. Do sklepa i na půdu. No, osud k němu nebyl milostiv. Může být rád, že tehdy křupalo jenom sklo.

Fyzikovi slouží ke cti, že se nelitoval. Litoval jen té velké čočky. "Nic si z toho nedělej," utěšoval jsem ho, "buď rád, že už ji nemáš. Někdy je lepší nevidět." "To máš teda pravdu," ušklíbl se fyzik a podle toho, jak se zatvářil, ztratil jsem odvahu zeptat se ho, co v té velké čočce spatřil. Místo toho jsem pokračoval: "Ostatně venku to není o moc lepší než doma. Nikdy nevíš, co je za rohem. Jaká rakovina tam postává. Jestli ti vezme kus plíce nebo pravý varle. Nebo jestli je tam krásná dívka. Osloví tě nebo neosloví?" To byla kontrolní otázka, díky níž jsem zjistil, že fyzik stále považuje oblinu na čočce zajímavější než na dívce. "Neosloví! Pochopitelně, že neosloví. To musíš udělat ty! Když už máš takové štěstí a za rohem je dívka a ne někdo, kdo tě vezme něčím přes hlavu! A vezme ti kabát a boty. Nebo někdo, koho si vůbec nevšimneš. Vezme ti ty boty, co ti ještě zbyly. Ty, v kterých jdeš za svými sny... Fyzik, nemaje již zrcadel, vstal, otevřel dveře, a když uviděl, že boty mu dosud nikdo neukradl, obul si je a vyrazil koupit si novou čočku. Zbytečně. Kdyby chvíli počkal, řekl bych mu, že nejčastěji za rohem není nic a půjde tam tedy úplně zbytečně.

Vzpomněl jsem si na dávný rozhovor, na všechny rohy omlácené od té doby, na to, že taky od té doby mám krásnou dívku hned za rohem doma, a když tam náhodou není, tak brzy přijde na jablka, která jí už přes dvacet let kupuji, na to, že kabát a boty vzal čert, ale ať už je za rohem cokoli, vždycky přijdete o peněženku.

A tak už nemám důvod chodit za roh. Ta poslední příhoda s jablky to jenom potvrdila. A nejen, že není důvod, už mám i strach, tam vůbec jít. No jo, ale pro svou krásnou dívku potřebuji nová jablka... Už to mám! Objednám si jablka dodavatelem na koloběžce. Ale dnes musím jít své krásné dívce naproti. Přece jí místo sebe nepošlu mezulána na koloběžce. Ještě nás srazí oba... Už to zase mám! Vyrazím hned. S dvouhodinovým předstihem. Dojdu na roh. Přímo na rohu je totiž hospoda. A hospody jsou na rohu proto, abychom se nebáli, co je za tím rohem.