Žába

Zima bude mírná, třeskutá, mrazivá, deštivá, s půlmetrem sněhu. Bude jasno, polojasno, zataženo, bezvětří, vichřice, slunečno, bouřka, mlha, ledovka, sucho, bláto a sníh. "No a co?" říkáte si, "to jenom opsali předpověď z loňska." Ano, jenom letos asi tak čtyřikrát, protože poptávka po tom, jaká bude budoucnost, je čtyřikrát větší. Však víte, jaro, léto, zima, plyn atakdál. Chtěl jsem taky vidět dál, a tak jsem se šel zeptat žáby. Nesmíte si ovšem myslet, že jsem pověrčivý a chovám doma rosničku v láhvi. Nevešel se mi tam žebřík, navíc bych musel napřed vzít žábu do ruky a já nechci mít bradavice, tak jsem šel k rybníku. Bude-li hezké a slunečné počasí, žáby vylézají z vody.

Už z dálky jsem slyšel kvákání. To bude zítra pěkně, zaradoval jsem se a šel blíž, aby bylo ještě pěkněji. Tak buď se budeme v zimě opalovat nebo nás čeká něco jako druhá rána egyptská. Tolik tam těch žab bylo. Vybral by si každý. Stačí polibek a z žáby je princezna. Žádný mladý muž, kromě mě, však u rybníka nebyl. Takže zakleté krásky mají smůlu. Mladé princezny dnes mají neskutečné nároky, navíc, já na pověry nevěřím. I když tamhleta zelená na kraji má větší oči než ty ostatní.

Celý druhý den pršelo, tak jsem k rybníčku nešel. Poslouchal jsem zprávy. Společným jmenovatelem těch zpráv bylo, že bude hůř. To vím taky. Když žába kváká u zdi domu, někdo v tom domě umře. Žáby, které jsem slyšel já, kvákaly jenom u rybníčku. Takže mě to neznepokojovalo. Pro jistotu tam ale už nepůjdu. Jak se ale dovím, jak bude zítra? Rozhodl jsem se, že se to dozvím zítra. Hned jak vstanu, podívám se z okna. Udělal jsem to tak a zbledl hrůzou. U sousedů na zahradě seděla obrovská zelená žába! Přímo na pískovišti pro děti. Trochu jsem se upokojil, když jsem zjistil, že tahle kvákat nebude. Byla nafukovací. Pak jsem si vzal špendlík a šel pro ten malý žebřík, který se nevešel do lahve, ale na plot k sousedům stačí. Nejsem samozřejmě pověrčivý jako ten inkvizitor, který v roce 1459 ve francouzském městě Arras prohlásil, že mast na létání čarodějnic se vyrábí z kostivalu, dětské krve, kostí oběšeného roztlučených na prach a z ropuchy krmené hostiemi. To je nesmysl. Ropucha hostie nejí. Ty jí až čarodějnice, která se z ropuchy promění. Kromě toho do té masti nepatří kostival ale kopřiva.

Potichu jsem přistavil žebřík, přelezl plot a krok za krokem, pomaloučku, potichoučku jsem se blížil k žábě. Vtom zahoukala sova. Špatné znamení! Rychle jsem udělal krok dozadu, doprava, doleva, teď se otočit kolem dokola a třikrát plivnout, abych to zažehnal. Udělal jsem to tak a celou dobu sova houkala jak pominutá. Byla docela malá a gumová a já pro jistotu ten rituál zopakoval třikrát. Odkopl jsem znechuceně sovu na strom, kam patří - a vtom na zahradu vyšel soused. Vypadal, jako by ho zrovna sova vzbudila. "Houká jako sanitka," začal jsem konverzaci, abych zabránil zbytečným otázkám. Soused zamžikal očima, podíval se na sovu zapíchnutou v zakrslém smrčku, pak na žebřík, pak na mě a pak se zeptal, co tam dělám. "Spadl mi k vám špendlík," řekl jsem nevinně. Soused se zatvářil nedůvěřivě. S tím jsem ovšem počítal a vytáhl špendlík z kapsy. "Aha," prohlásil soused a ustoupil o krok zpět. "A copak tady děláte vy?" zeptal jsem se skrz špendlík vesele. Soused se podíval na špendlík a řekl: "Přišel jsem schovat žábu." S tím jsme se rozešli, protože po těch slovech udělal bleskurychlý výpad k žábě, strčil si ji pod paži a pozpátku odešel domů. Škoda, tenhle rituál neznám, chtěl jsem se zeptat, jestli to ochrání i proti bradavicím v podpaží, ale soused byl už ten tam. Přelezl jsem tedy zpět na svou zahradu, uklidil žebřík, schoval špendlík a pustil si další zprávy o tom, jak bude hůř.

Jeden předpovídač trumfnul další předpovídače tím, že prohlásil, že hůř už je teď, jen si to neuvědomujeme. "...Potřebujeme budíček! - Hoďte živou žábu do hrnce s vroucí vodou a vyskočí vám. Ale my, my se pomaloučku uvaříme," vyhrožoval ten dobrý muž. Tedy, já nechápu, jak může být někdo tak pověrčivý. Vždyť je to nesmysl. Chápu, že každý nemůže rozumět žábám tak dobře jako já, ale dá rozum, že nejen žába, ale cokoliv živého, co spadne do vařící vody, umře. I když se mu nakrásně podaří vyskočit, zajde na následky opaření. Zato z postupně ohřívané vody všichni vyskočí a zachrání se. Ověřil jsem teorii pokusem, a protože na rozdíl od různých tmářů žáby chráním, tak pokusem na sobě. Do hrnce se nevejdu, napustil jsem si tedy trochu vody do vany, vlezl tam a začal ohřívat. Lebedil jsem si tam do té doby, než to začalo pálit, pak jsem se ještě trochu vyhřál a pak - normálně vylezl ven.

Až bude hůř, vlezu do vany a bude zas líp. A aby bylo ještě líp, udělal jsem pokus i s tím hrncem. Dal jsem tam morkovou kost, kus hovězího hrudí, kousek krku, jednu cibuli, mrkev, petržel, celer, pepř, nové koření a libeček a začal pomalu ale opravdu pomaloučku ohřívat. Nic nevyskočilo. Ale pro jistotou jsem tam dal poklici.