Zkratka

Po dlouhé době koupil jsem si noviny, a jakmile jsem je otevřel, uvědomil jsem si, jak je dnes důležitá zkratka. Kdysi v novinách býval alespoň jeden článek přes celou stranu. Nezřídka zasahoval i na stranu další. Obvykle byl rozprostřen mezi stranami jedna až tři. Tentokrát jsem ho ovšem hledal marně, přestože jsem noviny prolistoval až do sportu. Paradoxně, nejdelší článek byl v tom sportu. Přestože titulek zněl: "Baník? K tomu bych se nechtěl vyjadřovat, řekl Kozel."

Vrátil jsem se na začátek a zjistil jsem, že na stranách 1-3 je asi čtyřicet miniaturních útvarů. Články tomu ani nechci říkat, leda by to byly nějaké podobné články jako má tasemnice. Pochopil jsem, že Mladá fronta dnes dnes už není pro mě. Já se od jisté doby nerad řítím tak rychle. Moje dcera řekla místo na konec, do hrobu, tak jsem se sebral a odjel do Soběšic.

Soběšice sice mají také svůj hřbitov, ale kromě toho je dvě zastávky autobusem lesní školka. No, a právě tam vede krásná cesta. Totiž, cesty jsou tam celkem tři a ani jedna nevede kolem hřbitova. Jedna pěkně přes kopeček, lesem a přes louku, druhá je Morávkův chodník, dříve naučná stezka, no a třetí je zkratka. Já se ženou jsme si vybrali Morávkův chodník. Je to uzounká pěšinka, kroutící se sem a tam natolik, že než dojdete na její konec, musíte ujít sedm kilometrů a jednou přebrodit potok. U potůčku je mokro, a když jsme konečně došli do cíle, měli jsme úplně zablácené boty. (Já i kalhoty, jak jsem dvakrát uklouzl.) Kdybychom šli tou zkratkou, byli bychom v cíli za deset minut. Zkratka je silnice, jak po ní jede autobus. Když jsme dorazili domů, otevřel jsem znovu noviny. Pochopil jsem, že nejlepší je jezdit autobusem a vyhodil jsem mladé noviny do koše. Na poslední cestě jsem celou frontu doprovodil škaredými slovy. Dcera to komentovala, že nemám být takový staromilec. Ovšem opět jiným výrazem. Když jsem velmi nahlas vyjádřil svůj nesouhlas se zkratkami jakožto součást své morální integrity, a dcera odešla do svého pokoje, vzpomněl jsem si na písemku opsanou
z taháku, lístečky se jmény spolužaček, z nichž se losovalo, kdo s kým bude tančit, a které jsem cinknul, a na cestu z Pisárek domů přes staveniště, plné zákazů vstupu. Ty zákazy byly vyvedeny v piktogramových cedulkách. Čím více jsem jich na cestě staveništěm posbíral, tím víc mě ta zkratka bavila.

Prostě, není zkratka jako zkratka. Takový vtip je na zkratce založen a bez ní by ani nebyl. Dnes jsem ale zjistil, že některé zkratky jsou tak zkratkovité, že ani s nimi vtip není. Píšu totiž tento fejeton na Silvestra a někdo pustil televizi. Vytáhl jsem si raději knihu. Velkou knihu. Vtipu. Kniha nelže. Je skutečně velká i vtipná. A díky ní jsem se dozvěděl, kdo byl Bedřich Kopecký.

Bedřich Kopecký byl přesně jedna polovina firmy na výrobu kresleného humoru NEPRAKTA, než ho jako libretistu vystřídal Miloslav Švandrlík. Zkratku ovládal Bedřich Kopecký mistrně. Oproti tomu, jeho život ubíral se po cestách křivolakých. Mnoho těch zátočin bylo smutných
a cesta sama skončila předčasně ve věku 59 let. První samostatné výstavy se Bedřich Kopecký dočkal 44 let po své smrti. To je asi tak ten rozdíl, co myslela dcera. Rozdíl mezi cestou a zkratkou.

Chtěl jsem taky sám nějakou tu zkratku vymyslet, když už je ten Silvestr, a právě jsem na to kápl. Teď je právě 23 hodin a 45 minut. Dopíšu ještě tři věty a pověsím fejeton na web. Až ho otevřete a budete ho číst, možná si řeknete, že je to blbost. Ale ono to nevadí. Co záleží na včerejších novinách? A což teprve, když jsou ty noviny z loňska. A přitom je to pár minut. To je, panečku, zkratka, co?!

A jestli se vám nelíbí, jak to rychle letí, vypravte se Morávkovu stezku. Jsou tam zátočiny malebné a jedno místo vysloveně romantické. Se starou borovicí a skalami. Taky na nich má Morávek pamětní desku. Jen to není na té stezce, ale asi třicet metrů pod ní. A nevede tam odbočka. Ale to už tak bývá, že ty nejkrásnější věci jsou mimo cesty i zkratky.