Značky

A předal Bůh na hoře Sinaj Mojžíšovi dvě desky s přikázáními. Dvě desky. A seznal člověk,    že míti zákon je dobré, i začal sám zákony tvořit. To mu šlo lépe než Desatero dodržovat.     Co je však dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi. Zpočátku pravidla pro život uváděli je          v něj samý panovníci nejrůznějších titulů a schopností. Někteří byli i osvícení a tak to ještě šlo. Kupříkladu Marie Terezie, která provedla řadu reforem, jeden ze zákonů vrátila                           k přepracování. Vůči obsahu neměla vážnějších námitek, ale zdál se jí příliš dlouhý.              Měl třicetosm stran.

Pak se to ale celé nějak zvrhlo. Směrnice EU o všem možném a nemožném jdou do tisíců, prováděcí předpisy mají stovky stran. Je to podivuhodné čtení. Například v takové směrnici     o odpadech se dočtete nejen o odpadech, ale i o produktech, které nejsou odpady                 (ač jimi ve skutečnosti jsou) a také o odpadech, které přestávají být odpady.

Protože jsem se nemohl rozhodnout, jestli je tato literatura opravdu odpad nebo by před ní bledli Kafka s Havlem závistí, a protože jsem pracovně potřeboval vědět, jak to s těmi odpady je, napsal jsem na ministerstvo životního prostředí. Komunikace byla k mému překvapení úspěšná. Se slečnou Johankou si už tykáme a došli jsme k závěru, že na zavedeném postupu není třeba nic měnit, protože stejně brzy vejde v účinnost Směrnice o zrušení některých směrnic, ve které se zase některé odpady, které povýšily, stanou opět odpady a naopak.      Je to naprosto v pořádku, v životě to tak chodí a pravidla daná zákonodárci mají přece reálný život reflektovat. Nebo ne?

Ne každý ovšem má to štěstí, že narazí na slečnu Johanku. Přišel jsem do hospody a přisedl si k příteli fyzikovi. Normálně chodí až v šest, ale teď už měl tři piva náskok a nebývale zádumčivou náladu. "Nepřišla?" začal jsem rozhovor, rozhodnut, že nebudu chodit kolem horké kaše a pomohu příteli se vypovídat. "Přišla," odpověděl nešťastně fyzik. "Něco nevyšlo?" snažil jsem se dál. "Všechno," smutnil vědec. "Nedostal jsem ji..." "Cože?!" "Na první schůzce?" přerušil jsem ho nevěřícně. "Jak poprvé? Žádal jsem už několikrát!" přešel náhle z melancholie do téměř hysterického stavu přítel. Chytil jsem pivo, které už už letělo k zemi a vida,              že je krajně rozrušen, pravil jsem mírně: "Tak snad ještě není všem dnům konec, ale nesmíš na to jít přece takhle!" žasl jsem nad přímočarou neomaleností druhdy decentního                     a zakřiknutého intelektuála. "Jak jinak? Jsou přece dané jasně stanovené postupy," ohradil   se logik. "Jo? Tak to by mě moc zajímalo, povídej," pobídl jsem ho v očekávání pikantérií.

Asi za deset minut jsem pochopil, že místo o nové kolegyni mluví o své žádosti o grant           a odpovědi na ni. "Nedostal jsem ji ani k závěrečnému projednání. Pitomci!" ulevil si nakonec přítel. Pak mě zasypal líčením všech peripetií, co kvůli tomu grantu už podstoupil.                     Z pod hromady formulářů, které za tím účelem už vyplnil, jsem dokázal ještě konstatovat:    "Ale z toho, jak to líčíš, se mi nezdá, že by ty postupy byly jasně stanovené." "Jistě, že jsou. Existují přesně dané prováděcí předpisy, jak při podávání žádosti postupovat," držel se přítel paragrafů jako klíště. "To existují. Každému to je jasné a každému jinak. Říká se tomu právní názor," poučil jsem logika. Ten opět zesmutněl. "A co ta kolegyně?" změnil jsem téma ve snaze ho nějak rozptýlit. "Ta naopak nepřišla," povzdechl si přítel. "Tak si dáme pivo," navrhl jsem řešení. "Já už ne, dneska bych se ožral a to nechci," řekl smutně fyzik, znovu si povzdechl při placení a pak, ale to už se mi možná jen zdálo, když za ním vrzly dveře.

Napil jsem se piva a taky jsem si povzdechl. Napadlo mě, že dnešní stav legislativní ohrady
(oni říkají rámce) je vlastně sám zákonitý. Někde jsme překročili break point. Od té chvíle      už tomu vůbec nikdo nerozuměl a tak bylo nutno celou soustavu zesložitit do té míry,          aby na jednu věc bylo možno mít více názorů. Jedině tak může celý systém nerušeně fungovat dál. Tehdy také vznikl duch zákona. S Duchem svatým má společné pouze to,         že ho nikdo nechápe. Nebo ho chápe, jak se mu to hodí. Tím ovšem podobnost končí,          že by se díky duchu zákona někdy něco osvítilo, jsem nezpozoroval. Zato se ale pomocí něj dá ledacos zpochybnit. Tuto disciplínu rovněž lidé pěstují od nepaměti a po staletích             se konečně blíží k cíli. Tím je samozřejmě možnost zpochybnit úplně všechno.

Zkoušeli to už s tím Desaterem, ale tam to, zvlášť u těch jednoslovných přikázání, jde dost špatně. Mé úvahy biblických rozměrů utnul příchod souseda. "Kurva, ty značky jsou úplně na hovno!" pozdravil všechny vespolek. Potom vypil během patnácti vteřin pivo a pokračoval. "Ještě teď je mi šoufl." Tomáš nezaváhal a obratem mu udělal další zklidňovadlo. Evidentně zabralo, a jak se zdravotní stav souseda zlepšoval, postupně jsem se dozvěděl, co se stalo. Soused je poctivý řidič a jak jezdí podle předpisů, sledoval bedlivě změněné značení               v důsledku nějakých oprav. Jel jsem tam taky a těch značek je tam těsně za sebou                   asi sedmnáct. "Čumím na ty značky a málem jsem přejel kluka na kole. Tfuj. Nakopat je do hader," uzavřel vyprávění soused.

Uvažoval jsem nad těmi hadráři a vzpomněl jsem si na, svého času, populární sitcom Ozzák. Potrhlý hrdina seriálu v podání Martina Dejdara v dílu Značky usoudí, že jsou zlo a začne       je systematicky likvidovat. Částečně tím ochromí dopravu v Praze. Podle mě to ale nebyl špatný nápad. Chyba byla jenom v tom, že se Ozzákovi nepodařilo zlikvidovat všechny značky. Bohužel je jich tolik, že ani on to nezvládl. Myslím, že kdyby nezasáhly orgány činné    v trestním řízení a Ozzákovi by se podařilo vymýtit dopravní značení úplně,                           stala by se nakonec doprava plynulejší a bezpečnější.