Žumpa

Poslanec Ondráček má pravdu. Žumpa je neoddiskutovatelně demokratická. Hovna nejrůznějších barev, tvarů a konzistence se svobodně a volně vznáší v kosmu jímky. Dle své povahy flotují nebo naopak dávají přednost přítmí dna. Nad tím vším krouží mouchy a po uvážlivém výběru exkrementu na dotyčný usedají. Jsou to demokratické mouchy. Víc než my. Nesnaží se měnit poměry a prostředí v jímce opatřeními maskovanými blahem  pro všechny. Vystačí si s bzučením, poletováním a usedáním dle momentálního rozpoložení pachu.

Že je člověk přece myslící bytost? Nevím. Lidi si taky vybírají partnery čichovým ústrojím, jenom tomu říkají vůně. Rozum jde stranou a asi je to tak i lepší. Ke kandidátům do parlamentu a jiných orgánů pochopitelně nečucháme, přece jen jsme od paleolitu malinko vyspěli, ale s tím myšlením jsem stejně na pochybách. A tak máme v 21.století demokratickou žumpu.

Není to takový problém, jak si někdo myslí. Stačí žumpu pravidelně vyvážet. K tomu slouží fekální volební vozy. Není sice úplně příjemné, když všechny naráz vyjedou, ale s vědomím, že je to potřeba, to člověk nějak snese. Pomáhají takové věci, jako nepouštět televizi, nečíst tiskoviny, odjet na chatu a tak podobně. Taky je protivné, když se žumpa ucpe. A stává se to nepříjemně často. To pak člověk vážně uvažuje o jejím zrušení. Takže pana poslance chápu. Ono je samozřejmě mnohem příjemnější držet v ruce něco jiného než šoufek. Třeba i obušek. Mě tedy napadá úplně něco jiného, ale každý holt máme to své.

Já vím, namítnete, že žumpa je anachronismus a že je už jenom tam, kde není kanalizační řád. Máte samozřejmě pravdu, pokrok se nedá zastavit. Jenže je to pořád stejná žumpa, jen se to celé nazývá jinak a kryje se to jménem řád. Uvnitř tečou pořád ty stejné splašky, ale už to nevnímáme. Ono je jistě příjemnější všechno spláchnout. Nevidět a necítit. Neslyšet potkany ve stokách. Však máme deratizéry.

Někdy koncem minulého století jsem navštívil jedno malebné české město. Zrovna ho ještě vylepšili velkorysou rekonstrukcí celého nábřeží. Architekt i investor za to dostali dokonce jakési ceny. Seděl jsem u kavárenského stolku na tom nábřeží a všechno se zdálo v pořádku. Domy svítily novou omítkou, káva voněla a úplně nejlepší na tom všem byla dívka, která seděla naproti mně.

Jestli si říkáte, že až teď to konečně začíná být zajímavé, musím vás zase zklamat. Právě ve chvíli, kdy jsem se chystal říct něco neodolatelného se nějak otočil vítr. Šlo to přímo na nás. Zvedli jsme se a došli k zábradlí. Pod námi se líně převalovala tmavá tekutina v dokonale zregulovaném korytě řeky. Asi metr nad tím svinčíkem byly v kameni v pravidelných intervalech černé kruhové otvory průměru jednoho metru. Celá scenérie působila tak, že kdybych nevěděl, že album Mob Rules vydali Black Sabbath už v roce 1981, řekl bych,  že obal té desky vymysleli tady.

"To kafe už nebudu," pravila slečna a já s ní musel souhlasit, protože zápach byl už docela nesnesitelný. Měli jsme se k odchodu, když tu se mi náhle zazdálo, že z té břečky slyším nějaké volání. Otočil jsem se a snažil identifikovat odkud to jde. Šlo to těžko, protože tam toho plavalo spoustu. "Prosím tě, už pojď!" laskavě pronesla dívka. "Počkej, to nejde, někdo tam volá, asi se topí," nechtěl jsem odepřít pomoc bližnímu v nouzi. "To se ti zdá, kterej cvok by  do takový sračky lezl," pravila mile něžná bytost a odkráčela významně od zábradlí.

Vrhl jsem podezíravý pohled do bažiny. Nic. Buď už se ten nebožák utopil nebo jsem slyšel trávu růst. V posledním okamžiku jsem zahlédl něco červeného. Bylo to ale jen několik jablek. Proud je přinesl blíž. Mezi jablky plavalo hovno sloních rozměrů. "Myslíš, že tady mají ZOO?" zavolal jsem směrem k dívce. "Tak zaplatíš už konečně?" Pochopil jsem, že nemá ráda zvířátka a že je nejvyšší čas odejít. Jenže když jsem se otáčel, uslyšel jsem znovu volání. Tentokrát jsem i rozeznal slova. Podíval jsem se. Bylo to to hovno. Volalo: "My jabka plaveme! My jabka plaveme!" Otočil jsem se na dívku, usoudil jsem, že se mi to všechno jenom zdá a vydal jsem se urychleně zaplatit.