Minulý týden jste mohli, díky tomu jak skvěle se vyznám v ornitologii, vzdělat se této létající části zoologie. Moje paní si to nemyslí. Naopak si myslí, že se nemají vytrhávat stránky z knihy. A demonstrovat na útržcích z kapesního atlasu ptáků z roku 1978 svou misantropii už vůbec ne. "Lidi si přečtou, že nemáš rád lidi. Kdo myslíš, že tě...
Co je zjednodušené, to se líbívá. Fejeton o skřivanech a sovách se líbil. Nechal jsem ho tak. Jednak právě proto, a pak, já ostatní ptáky moc nemusím. Všichni ti, supi, straky, šplhouni, papoušci, holubi na báni, motáci, k tomu husy, slepice, děkuju pěkně. A to nehovořím o těch, kteří nejsou vidět. Mají tak dobré mimikry, že nevíme, kteří to jsou....
"Tak ty si tančíš pivorumbu. A pak píšeš o robotech, o sovách a podobných blbostech. Není to trochu hloupé? Když je teď tolik smutných příběhů. Asi ti není dost líto lidí..." Tak nějak zněla výtka k nepohnutému obsahu Středečníků v pohnuté době. Nade vším jsem se zamyslel a musím konstatovat, že líto mi není. Tedy alespoň ve chvíli, kdy...
Titulovat mě kusem pně trčícího v zemi, považuji za nespravedlivé. Je pravda, že jsem trochu nahluchlý, ale rozumět tomu, co se mi říká, mi obvykle nečiní potíže. Pařez je na tom ve všech ohledech hůř. Když mě v sobotu žena, na dotaz, zda se mnou pojede na kolo, odpověděla, že asi ne, vstal jsem a dofoukl jsem jí pneumatiky. Když...
V pondělí večer jsem se cítil divně. Taky mě rozbolela hlava. S obavou o své zdraví jsem se svěřil své ženě. Pravila, že má taky žízeň. Prozkoumal jsem se víc, a protože čich ani chuť jsem ještě neztratil, vyrazili jsme do hospůdky.
Kolegové nespokojeně brblali nad nouzovým stavem, který se vznáší nad operačním stolem a už už se chystá kapat infuzemi. Dohadovali se, co to přinese, a kdy to vypukne. "Po volbách," řekl někdo. "Proč po volbách? Když včera bylo pozdě," vyslovil podiv jiný kolega. "Pochopitelně, že po volbách. Přece před volbami je všeho dost a nouze začne vždycky...
Dlouho, dlouho jsem nemohl najít téma pro dnešní středečník, až jsem na ně přišel, když jsem hledal klíče. Pochopili jste správně, příběh lidské touhy pochopit svět a sebe sama si nepřečtete. Napřed je totiž nutné najít ty klíče, pak papuče, pak něco dobrého v lednici, a pak už je většinou tak pozdě, že zbývá najít postel. To zatím zvládám i...
Ten dělá to a ten zas tohle a všichni dohromady uděláme moc, zpívá se v závěrečné písni slavného filmu o císaři a jeho pekaři. Aby každého trklo, že nejen bez pekaře rohlíčky obzvlášť vypečené mít císař nebude, ale že bez toho a bez tamhletoho a vůbec bez všech dalších by nebylo mnoho jiných věcí, stejně užitečných jako voňavé a křupavé...
Syn měl ve škole problém s osobními zájmeny. Takového rázu, že následný rozhovor byl také osobní. Tak, že jej nelze zde publikovat. "Vysvětlíme si to," řekl jsem synovi, když jsem se uklidnil. Syna ovšem zájmena za mák nezajímala. "Ále, se to nějak udělá," prohlásil, když jsem se zajímal, jak si hodlá opravit ošklivou známku. Já byl ovšem...
Tento středečník měl být původně věnován krajinomalbě. Konkrétně míst mezi Níhovem, Říkonínem a Mitrovem. Už jen ty názvy slibují měkkou trávu, mírný vítr a osamocený poklid. Tak jsem se lehce houpal krajinou a ukládal si vjemy za víčka, abych je později mohl přetavit do písmenek. Aby to bylo na vlastní oči. Někde za Milasínem byl jeden vjem...
Seděl jsem v zahradním křesílku před apartmánem, který jsme si minulý týden pronajali a koukal na trávník. Je cosi velice uklidňujícího v pozorování trávníku, když na něm nikdo není. Toto jsem také sdělil své paní, která mě vyrušila přáním, že bychom mohli jít na pláž. Tam prý budu mít mnohem větší trávník, takže můžu zírat do blba ještě...
Týden uplynul jako voda a jsme opět v kurzu. (Vida, až teď při korekci, jsem si všiml, jak to dobře zní. Tak to tam necháme...) Na opozdilce už nebudeme čekat a rovnou začneme.
Učené spory o tom, jaké místo má zabírat výuka matematiky v našem vzdělávacím systému, vedou se od mých vlastních školních let. Tím intenzivněji, čím méně se do té školy chodí. Dávno bych se tím přestal zabývat, nebýt toho, že za mnou přišla dcera, že potřebuje vypočítat nějaký příklad. Napřed jsem se zeptal, k čemu je to dobré, když mají dva...
Američané trpí představou, že nebezpečná zařízení nebo činnosti je nutno opatřit výstrahou nebo náležitým výkladem. Potíž je, že v životě je všude nějaké Dangerous. Jdete na výlet. Už kilometr před opuštěným a zatopeným lomem je cedulka Dangerous! O kus dál musíte přejít koleje, po nichž se kdysi vyvážela vytěžená hornina - Dangerous! Vystoupáte...
Týden uplynul, tak zostra do toho. Jenže s týdnem uplynul i můj bojový duch. Místo něj přibyl jen krém na boty. Věc, kterou jsem nikdy nepotřeboval. Stejně jako dodatečný kapesník, uchošťoury, motýlka, gel na vlasy a pinzetu na vytrhávání obočí (a chlupů z nosu). Všechny tyto předměty byly na mě použity, a tak se není co divit, že nálada je...
Tanec je úchvatná a velkolepá záležitost. Svého druhu umění. Také tam jde o ty věci mezi mužem a ženou..., no však víte jaké, a proto samozřejmě předpokládáte, že jsem skvělý tanečník. Omyl. Z umění tanečního nepochytil jsem nic. Jak se to mohlo stát? Takto:
Tři velké smutky jsou na tomto světě. Tři smutky veliké a nikdo neví, jak se těm velkým smutkům vyhnout. Tak praví Skácel. A pokračuje: Ten první smutek Nevím kde zemru. Ten druhý smutek Nevím kdy to bude. A poslední Nevím kde se na onom světě octnu.
Tento týden jsem se zaradoval, že jsou lidé lepší, než jsem myslel. Křivdu jsem spáchal před čtrnácti dny a spočívala v tom, že jsem v předminulém fejetonu lidstvu podsunul, že mu jde jen o to, zda mít či nemít. A vida, mýlil jsem se, to oč momentálně lidem běží, je otázka, na čem záleží. A pak, že jsou lidé přízemní......
Prší. Konečně. Konečně si dočtu rozečtené knihy. Ale ouha. Děti se v deštivém počasí nudí. Je třeba hrát společenské hry. Nu což, v kruhu rodinném to ještě snesu. Beztak jsou děti po mně a brzy je to přestane bavit. Taky že jo - a můžu si zase číst. Jsme asociální rodina a vůbec mi to nevadí. Každý si někam zalezl...
Metafyzické otázky si nekladu. Jednak na ně byl správný čas před pár stoletími, a pak, jsem na tom o dost líp než Hamlet. V noci mě navštívil duch otce a já se neděsil, protože vím, že to byl peroxid, co jsem mu kapal do ucha, když si stěžoval, že špatně slyší. Pravda, byl trochu prošlý, ale že otec zemřel přirozenou...
To, že v životě mi to nepůjde snadno, jsem si uvědomil poprvé už ve čtyřech letech. Na houpačce. Ostatní děti se vždycky rozpohybovaly až k limitům celého houpacího zařízení. Někomu to šlo samo, někdo se na vrchol dostal až po značném úsilí, jen já jsem k výšinám nikdy nevystoupal. Vlastními silami jsem dokázal přimět houpačku jen k mírnému kývání...
Otec měl dva kocoury. Rezavého a Černého. Na tom není nic neobyčejného. Kdekdo
v sousedství měl tenkrát kočku nebo kocoura. A v tom byl kámen úrazu. Otcovi kocouři záhy dospěli a začali celé to kočičí sousedství ovládat. Lidští sousedé říkali terorizovat. Buď za to mohly geny, nebo to že otec kocoury krmil bifteky, kocouři dorostli velikosti...
Marnost nad marnost, všechno je marnost. Když vám tohle vytane na mysli, řeší se to sezením u psychologa nebo tabletkami Deprexu od psychiatra. Asi proto, že je to úvodní věta biblické knihy Kazatel. A celá tahle kniha se dá se dá chápat jako dlouhá úzkostná otázka. Dalším znakem deprese je pocit zbytečnosti. A dalším, že to má kumulativní...
Pravda je, že jsem o ní vůbec nechtěl psát. A to tak, že nikdy. Na témata mezi nebem a zemí mám osvědčené básníky, kteří se k nim vyslovili tak, že je zbytečné cokoli dodávat. Na zemi je toho ostatně tolik, o co pořád zakopávám nebo do čeho šlapu, že můžu psát hezky přízemně do konce života, a když mám potřebu...
Mladý střelec je na prahu života. Vystřelí jako z praku. Neví, jak se jezdí do kopce. Takže teď je v čele. Ještě tu poslední zatáčku a bude to. Co je za zatáčkou? Pokračování kopce? Ten kopec je moc do kopce, stěžuje si střelec všem, kteří ho teď předjíždějí, ale nikdo ho neposlouchá. Ani ta dívka, kterou ohromil v první zatáčce....
Vypadalo to na katastrofu, ale agent 007 to v téhle bondovce vyřešil. Lidstvo přežilo. Ale Bondovy metody jsou zastaralé a hlavně úplně nekorektní, takže na něj už nelze spoléhat.
A protože lidstvo dělá vše pro to, aby mu jeden svět nestačil, musí pomoci omezení a zákazy.
Jemný prach. Na zevní užití přesívá se přes síto s velikostí ok číslo sedm. Na užití vnitřní pak přes síto s velikostí ok číslo čtyři. Takhle jsem měl při zkoušce z galeniky odpovědět. Místo toho, veden empirií, řekl jsem, že jemné prachy prosívat netřeba, protože ty projdou i přes tkaninu, natož nějaké síto. Takže zkouška byla v prachu a musel...
Jen jsem přišel domů, věděl jsem, že je to zase tady. Dveře! Jedněmi jsem vstoupil a dalších osm jich bylo připravených. Na to, abych je vyčistil a umyl. Poznal jsem to podle kbelíků, hadrů, čistidel a leštidel, které stály v němém očekávání uprostřed předsíně. To očekávání spočívalo v tom, že se jich chopím a všechny dveře vedoucí z předsíně do...
Letos se o velikonocích udělalo takové teplo, že jsem musel jít do sklepa. Ale ne se ochladit ani pro pivo, nýbrž pro křesílka, ve kterých za krásného počasí sedáváme na balkóně. Vytáhl jsem křesílka z kartónů, které je chrání před prachem. Kartóny se poroučely k zemi
(a na křesílka) a zasypaly je prachem. Našel jsem úplně zaprášený hadr,...
Fejeton o očích. Plný tajemství a něhy. Dráždivý a neuchopitelný. Fejeton, na který se čeká. "Teď nadešla ta pravá chvíle," pomyslel jsem si, když mě míjela neznámá dívka. Tedy, spíše to byla žena středního věku, ale ty oči! Dívčí. Krásné. Oči i tato omlazující optika.